Samotný pojem ekonomie vznikl z řeckého spojení slov oikos – dům, nomos – zákon =  oikonomia, za původního autora je považován řecký filozof Xenofón a toto spojení vyjadřovalo „vedení domácnosti“.

Pozitivní ekonomie se dělí na makroekonomii a mikroekonomii, společně však tvoří jeden složitý celek, ve kterém se my, lidé, dnes a denně pohybujeme.

Zpracování: vlastní

Ekonomie jako vědní disciplína nepatří mezi nejstarší vědy, za zakladatele moderní makroekonomie je považován John Maynard Keynes, který vydal své dílo Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (publikováno v roce 1936). V době vydání publikace se Anglie, Spojené státy americké i ekonomiky mnohých dalších zemí zmítaly ve velké hospodářské krizi také nazývané Světová hospodářská krize, která je považována za jednu z příčin propuknutí druhé světové války. Keynes ve svém díle popsal důvody vzniku hospodářských cyklů se střídajícími se etapami vysoké nezaměstnanosti a vysoké inflace.

Za zakladatele mikroekonomie je považován Adam Smith, který publikoval dílo Bohatství národů (1776). Smith zkoumal způsob stanovení ceny výrobních faktorů (práce, půdy a kapitálu) a také popsal fungování tržního mechanismu. S Adamem Smithem je spojen také pojem „neviditelná ruka trhu“. Velmi zjednodušeně znamená, že každý jedinec, který se pohybuje na svobodném trhu a sleduje svůj zájem (většinou dosažení zisku), přispívá svojí činností také k blahobytu celé společnosti, ačkoliv to původně vůbec nezamýšlel.

A čím se tedy makroekonomie a mikroekonomie od sebe liší? Makroekonomie zkoumá národní hospodářství jako celek, pozoruje jeho chování a vývoj. Sleduje agregátní (souhrnné) ekonomické jevy. Zkoumá vztahy mezi jednotlivými národními ekonomikami a sleduje tzv. ukazatele ekonomické výkonnosti, např. hrubý domácí produkt, míru inflace, míru nezaměstnanosti a další. Mikroekonomie zkoumá dění z pohledu jednotlivých ekonomických subjektů, tedy domácností, firem a státu; zkoumá trh a analyzuje ceny. Zatímco u makroekonomie se jedná o pohled „zvenčí“, u mikroekonomie o pohled „zevnitř“.

S pojmem „ekonomie“ se velmi často zaměňuje pojem „ekonomika“. Zatímco ekonomie je věda o společenské realitě, ekonomika je praxe, realita, tedy hospodaření např. státu, organizace nebo třeba i jednotlivce [6].

V ekonomii je zkoumána spousta ekonomických statků, jejichž společným jmenovatelem je ekonomická vzácnost. Množství vyprodukovaných statků a služeb nikdy nemůže pokrýt veškeré množství, které by si lidé na celém světě přáli využívat. Tento jev souvisí se vzácností – produkce žádného státu není dostatečně vysoká k tomu, aby byly uspokojeny potřeby všech lidí. Snahou je však dosáhnout maximální efektivnosti, tedy nejlepšího možného využití všech dostupných zdrojů, aby došlo k co nejlepšímu uspokojení potřeb spotřebitelů.

Mezi základní otázky ekonomie patří „co“ vyrábět (jaké zboží a služby budou produkovány při dostupných zdrojích), „jak“ vyrábět (jaký je nejúčinnější způsob využívání zdrojů) a „pro koho“ vyrábět (kdo bude kupujícím, jak budou zboží a služby rozděleny mezi spotřebitele). Na tyto otázky odpovídá trh, kde dochází ke střetávání prodávajících (nebo také nabídky) a kupujících (jinak řečeno poptávky), k určení ceny vyprodukovaných statků a služeb a jejich směně. Trh označoval v minulosti místo, kde docházelo ke směně zboží, v původní podobě se jednalo o tzv. barter, tedy směnu „něco za něco“. S touto formou se v rozvinuté ekonomice setkáme už méně často, i když stále v určitých případech probíhá. Mnohem častěji se za zboží či služby platí penězi stanovená cena. Cílem prodávajícího je maximalizace ceny, zatímco kupující má cíl přesně opačný – koupit za co nejnižší cenu, tedy cenu minimalizovat.

Samotný trh se může členit podle různých hledisek, ať už jde o územní členění (místní, národní, světový), nebo podle počtu zboží, se kterým se na daném trhu obchoduje (dílčí trh – prodává a kupuje se zde jediný druh zboží jako např. trh automobilů; agregátní trh – trh veškerého zboží), či podle předmětu prodeje (trh jednotlivých výrobních faktorů, trh peněz, trh výrobků a služeb…).

Výrobní faktory jsou vstupy, které jsou využívány při výrobě ekonomických statků. Základní dělení výrobních faktorů je následující:

Práce je lidská činnost, jejímž nositelem je člověk. Při práci jsou přeměňovány vstupní zdroje v užitečné statky. Cenou práce (neboli důchodem, který její vlastníci obdrží) je mzda či plat.

Půda je součást přírody, nejedná se tedy o volný statek (tedy statek, který by byl volně k dispozici neomezeně všem lidem). Jedná se o vzácný statek, zájemců o její využívání je více, než je její množství, a proto jsou tito zájemci ochotni za ni zaplatit. Platí, že půda je kvantitativně omezena. Důchodem pro vlastníky půdy je pozemková renta, cenou půdy je tedy sazba pozemkové renty.

Kapitál je zařazen do sekundárních výrobních faktorů z toho důvodu, že je výsledkem předchozí činnosti. Jedná se o hodnoty, které pokud jsou používány, přinášejí hodnoty další. Jde například o stroje, peněžní prostředky, auta, budovy, výrobní prostředky, úspory přeměněné v investice a další. Důchodem, který obdrží vlastníci kapitálu, je zisk nebo úrok.

Nehmotný kapitál – jedná se o podnikavost (odvaha jedince podstupovat rizika spojená s podnikáním a zajišťující zisk); lidský kapitál (soubor všech znalostí, fyzických předpokladů, praktických dovedností, komunikačních schopností a dalších vlastností, které jedinec získává v průběhu svého života vzděláním či praktickými činnostmi); intelektuální kapitál; technologie (myšlenka, zvláštní řešení, výrobní postup) či know-how.

Přírodní zdroje tvoří např. drahé kovy, nerosty, kterých stejně jako půdy, je pouze omezené množství.

– souhrn nabízených statků na trhu neboli množství zboží a služeb na trhu, které zamýšlejí prodávající prodat za určitou cenu. Nabídka se dělí na:

Agregátní nabídku – tvoří ji objem všech výrobků i služeb, které prodávající zamýšlejí prodat kupujícím a výše cen, za které chtějí prodávat.

Individuální nabídku – tvoří ji objem všech zamýšlených prodejů a cen, za které je ochoten své zboží či služby prodávat jediný prodejce.

Dílčí (tržní) nabídku – tvoří ji objem všech zamýšlených prodejů a cen jediného výrobku nebo služby od všech výrobců.

– souhrn poptávaných statků na trhu neboli množství zboží a služeb na trhu, které je kupující ochoten pořídit za určitou cenu. Poptávka se dělí na:

Agregátní poptávku – tvoří ji objem všech zamýšlených koupí na trhu v dané ekonomice a výše cen, které jsou kupující ochotni za ně zaplatit.

Individuální poptávku – tvoří ji objem zamýšlených koupí a cen, které je jediný kupující ochoten zaplatit, nebo objem produkce jediného výrobce a cen, které jsou kupující ochotni zaplatit.

Dílčí (tržní) poptávku – tvoří ji objem zamýšlených koupí jediného výrobku nebo služby a cen, které jsou kupující ochotni za ně zaplatit.

– subjekty, které se podílí či jakýmkoliv způsobem ovlivňují dění v dané ekonomice a zapojují se do makroekonomického koloběhu. V makroekonomii hovoříme o následujících ekonomických subjektech: