Hlavní charakteristiky nedokonalé konkurence jsou takové, že firma vyrábí identifikovatelný produkt, což znamená, že produkty různých firem jsou vzájemně odlišitelné, například různé značky zubních past, různé druhy televizorů či různé herní konzole. Firma může stanovit cenu svého výrobku, přičemž míra ovlivňování ceny firmou závisí na typu nedokonalé konkurence. Nedokonalou konkurenci charakterizujeme jako trh, na kterém existuje alespoň jeden prodávající, který může ovlivnit tržní cenu, což se projevuje v klesající individuální poptávkové křivce. Pokud tedy firma chce prodat větší počet výrobků, bude muset snižovat cenu, což se projeví v klesající křivce poptávky po produkci firmy. V nedokonalé konkurenci firma tedy rozhoduje nejen o objemu produkce, ale rovněž stanovením výše ceny, tuto možnost dokonale konkurenční firma nemá, protože je příjemcem ceny. Schopnost firmy nebo skupiny firem ovlivňovat tržní cenu své produkce je označována jako monopolní síla.

V praxi je lépe mluvit o jednom dodavateli s velmi významným, dominantním postavením. Tato situace nastává z různých důvodů legislativy, patentu, licence nebo bariéry pro vstup na trh. Monopolisté usilují o dosažení maximálního zisku zejména prostřednictvím vysoké ceny. I zde však může nastat situace, kdy se cena dostane nad kupní sílu některých zákazníků a obrat by tak mohl klesat, což působí tržní omezení pro maximalizaci ceny. Obvyklé jsou též státní tržní regulace.

Homogenní oligopol je druh nedokonalé konkurence, kdy na trhu je situace s omezeným počtem dodavatelů s obtížně rozlišitelnými výrobky, například trh paliv nebo trh bankovních produktů. Každý dodavatel může získat rozumný podíl na trhu. Za takové situace si dodavatelé nekonkurují cenou, protože změny cen jsou obvykle velmi malé, ale mají snahu se respektovat, vznikají kartely. V tomto případě působí stát jako dozorčí orgán proti těmto tendencím.

Heterogenní oligopol je forma oligopolu, kdy je na trhu několik dodavatelů s mírně odchylnou nabídkou. Každý dodavatel je napojen na svůj segment a usiluje o preferenci své značky. Ceny se pohybují v určitém rozpětí a nemohou přesáhnout kritickou hranici, horní i dolní, kdy by už popudily zákazníky nebo konkurenci. Dodavatelé se snaží konkurovat kvalitou produktů a služeb, komunikací, specializací, inovacemi, ochrannou životního prostředí.

Monopolistická konkurence znamená, že je mnoho dodavatelů s velkou rozdílností produktů a služeb. Tato rozdílnost jim umožňuje se ve svém omezeném segmentu cítit jako monopolisté, například cigaretový průmysl. Dodavatelé se z krátkodobého hlediska cítí svobodně díky menšímu vlivu na ostatní dodavatele než v heterogenním oligopolu. Ceny mění s ohledem na náklady pouze minimálně, ziskovost trhu se dělí na mnoho dodavatelů, nekonkurují si cenami, ale jinými marketingovými nástroji, například přidanou hodnotou.

Některé společnosti jsou schopny dosahovat více, než je průměr daného odvětví, jsou to ty společnosti, které se umí odlišit od ostatních pomocí udržitelné konkurenční výhody. Dobrá pozice produktu na trhu určuje preferenci určité značky, cílem je budování pozice, kterou konkurenti nemohou napodobit a zákazník je za ni ochoten zaplatit cenovou prémii, kterou konkurenti nemohou nebo stěží dosáhnou. Porterova konkurenční strategie vychází z předpokladu, že každá firma by měla hledat výhody v diferenciaci ve srovnání s konkurencí, tedy nižší náklady, vyšší kvalita, lepší image u zákazníků. Firmy, které se neliší cenou ani kvalitou by se měly snažit odlišit v jednom či druhém. Porter definuje tři strategie, které umožní dosáhnout tohoto cíle.

První: strategie nejlepšího v oblasti nákladů. Firma se snaží produkovat co nejlevněji na definovaném trhu. Soustřeďuje se na efektivní organizaci, maximální objem výroby a nejvýhodnější trhy. Tento druh firem obvykle dodává standardní produkty v rozumné kvalitě a za lákavou cenu. Přináší menší zisk z produktu, nicméně celkový zisk může být vzhledem k objemu výroby lákavý.

Druhá: strategie diferenciace. Firma se snaží odlišit kvalitou produktu nebo image značky, nejen náklady. Snaží se nabídnout zákazníkům vyšší přidanou hodnotu, aby mohla stanovit vyšší cenu bez ovlivnění celkové poptávky.

Třetí: strategie ohniska. Firma se orientuje na jeden, případně několik homogenních segmentů trhu, na kterém neoperují velké firmy, například kvůli nutnosti speciálního cílení. V tomto případě lze využít jak strategii nízké nákladovosti, tak diferenciace v přidané hodnotě.

Kotlerova teorie je založena na tržní pozici, kterou si firma vymezuje vůči konkurenci. Rozeznává čtyři pozice a čtyři jim odpovídající strategie. První je vedoucí firma na trhu. Tato firma je lídr s dominantním a velkým podílem na trhu, která obvykle předbíhá ostatní v zavádění nových produktů, cenových, propagačních i distribučních strategií. Posiluje buď v období růstu trhu, nebo zvyšováním svého tržního podílu a dělá pro to vše. Její strategie je budovat a posilovat konkurenční pozici. Může však zvolit i defenzivní strategii a udržovat svou pozici na trhu například formou posilování loajality zákazníků.

Druhá pozice je tržní vyzývatel. Firma na druhé až čtvrté pozici s velkým podílem na většinou atraktivním trhu. Útočí na vyšší pozici a využívá ofenzivní strategii. Hledá slabá místa ve službách nebo cenách ostatních, obvykle menších firem, někdy u vůdce, a snaží se získat jejich tržní podíl, což je strategie posilování své tržní pozice. Může také volit strategii udržení své pozice. Pokud je trh atraktivní, spíše se zaměřuje na imitaci marketingových snah vůdce trhu.

Třetí je pozice následovníka. Firma s menším tržním podílem ve srovnání s lídrem či vyzývatelem. Obvykle se snaží vyhnout střetům s konkurencí a napodobuje aktivity předchozích dvou typů. Jestliže trh ztratí svou atraktivnost, pak má tato firma volbu mezi budováním své konkurenční pozice, nebo opuštěním trhu.

Čtvrtá pozice je výklenkář. Tato firma se soustředí na trhu na určitý tržní výklenek. Tento výklenek je segment s vymezenou skupinu klientů nebo specifickým typem produktu. Rovněž se vyhýbá střetům s konkurencí.