2.2
Středověká – křesťanská etika
Křesťanství, které vychází z judaismu, přebírá některé jeho zásady. Základní normou chování se stává Desatero. Mezi hlavní etické hodnoty křesťanství patří rovnost před Bohem, odmítání násilí, láska k bližnímu a účinná pomoc trpícímu. Křesťanská etika představuje morální revoluci.
Aurelius Augustinus počítá s dokonalostí obce boží, která znamená naplnění dějin dalším příchodem Krista. Veškeré lidské chování by mělo počítat s příštím šťastným životem, který nastane. Pozemský život je přípravou k obci boží. Svatý Tomáš je ve svých názorech více reálný. Hodně zdůrazňuje svobodu lidské vůle. Sdílí Aristotelův názor o přirozenosti života v lidském společenství. Domnívá se, že lidé jsou egoističtí a proto je třeba ustavit světskou moc, která však vychází z boha, jako nejvyšší autority. Etické názory středověku jsou většinou přiřazovány k tzv. morální teologii.[3]
Úskalí křesťanské morálky, o nichž ostatně věděl i Ježíš Kristus, lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií:
  1. Do první z nich patří všechno fanatické a netolerantní jednání, jež se schovává za křesťanský dobrý úmysl. Například, když horlivý křesťan opakovaně vnucuje víru druhému, a to navíc i násilnými prostředky.
  1. Druhé úskalí spočívá v tom, když člověk jedná zištně − pouze pro svoji vlastní spásu. Například věřící člověk úzkostlivě navštěvuje bohoslužby a zároveň odmítne pomoc sousedovi. [2]
Zajímavost
Vedle oficiálních církevních názorů se ve středověku setkáváme se sektářstvím. Sekty kritizují a neuznávají činnost, majetek a morálku církve. Požadují návrat k původnímu biblickému křesťanství. Často je zdůrazňován Kristus – jako nejvyšší soudce nad dobrem a zlem. Mezi nejznámější patří např. Ariani, Kathaři, Valdenští nebo Chiliasté. Sektářství se významně dotklo i předhusitských a husitských Čech. [3]
Souhrn
Morálka, která je založena na evangelijním poselství, se nazývá křesťanská. Ježíš Kristus učí, že člověk se má během svého života snažit o dokonalost a spásu, které dosahuje tím, že uskutečňuje požadavky lásky k Bohu, člověku i k sobě. Často se ovšem přitom nevyhne velkým osobním obětem. Jako mravně dobré se chápe všechno, co odpovídá těmto požadavkům a neprotiřečí Desateru.
Ať se už ke křesťanské morálce hlásíme, či nikoliv, těžko můžeme popřít, že stála v počátcích vzniku naší národní kultury a po staletí výrazně ovlivňovala jeho vztahy, kulturu i vývoj. [2]