2.1
Materiální zabezpečení silniční dopravy
Materiální zabezpečení silniční dopravy má zásadní význam pro hospodářský růst a mobilitu osob. Jde o jeden z klíčových faktorů, jenž rozhodným způsobem působí na ekonomický rozvoj a prostorové uspořádání státu.[3]
2.1.1
Dopravní prostředky
Dopravními prostředky v silniční dopravě využívanými v rámci cestovního ruchu jsou silniční vozidla. Silniční vozidla jsou motorová nebo nemotorová vozidla, která jsou vyrobená za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Mezi silniční vozidla využívaná v cestovním ruchu např. patří:
  • motocykly,
  • osobní automobily,
  • autobusy, kromě místa řidiče mají více než osm míst k přepravě osob,
  • vozidla zvláštního určení, např. obytné automobily,
  • přípojná vozidla, např. obytné přívěsy,
  • ostatní silniční vozidla jako jízdní kola, sportovní koloběžky apod.
Dopravními prostředky určenými pro přepravu většího množství osob jsou autobusy. Autobusy lze zařadit do kategorie M2 (autobusy do hmotnosti 5000 kg) a do kategorie M3 (autobusy nad 5000 kg).
Podle druhu karoserie je možné autobusy rozdělit na:
  • jednopodlažní,
  • dvoupodlažní,
  • nízkopodlažní,
  • kloubové,
  • vyhlídkové.
Podle přepravní kapacity lze autobusy dělit na:
  • autobusy třídy A – autobusy pro přepravu maximálně 22 cestujících, určené i pro přepravu stojících osob,
  • autobusy třídy B – autobusy pro přepravu maximálně 22 cestujících, určené výlučně pro přepravu sedících osob,
  • autobusy třídy I – autobusy pro přepravu více než 22 cestujících, určené i pro přepravu stojících cestujících,
  • autobusy třídy II – autobusy pro přepravu více než 22 cestujících, umožňující přepravu stojících, primárně však určené pro sedící cestující,
  • autobusy třídy III – autobusy pro přepravu více než 22 cestujících, určené výlučně pro přepravu sedících cestujících.
Specifickou kategorií jsou rotely (hotelbusy), které jsou určené pro provoz na dlouhých trasách.[3]
+
2. Rotel[34]
Obr. 2. Rotel[34]
Poznámka
Bezpečnostní pásy musí mít v ČR od 1. 4. 2004 autobusy třídy B a třídy III. Zákon o provozu na pozemních komunikacích (Zákon č. 361/2000 Sb.) v paragrafu 9 uvádí, že musí být osoby, které jsou přepravované na sedadlech vybavených bezpečnostními pásy, připoutány. Autobusy jsou nejčastěji vybaveny tzv. dvoubodovými bezpečnostními pásy (bederními). Přepravovaná osoba je odpovědná za svoji bezpečnost. Řidič autobusu, stejně jako jeho provozovatel, má povinnost přepravovanou osobu poučit o nutnosti připoutat se. V praxi se v autobusové dopravě můžeme setkat s piktogramem upozorňujícím na povinnost použití bezpečnostního pásu.
+
3. Zapnutí bezpečnostních pásů[35]
Zdroj: Autor OpenIcons, Pixabay.com, licence CC0.
Obr. 3. Zapnutí bezpečnostních pásů[35]
Příklad
TCS Švýcarský autoklub provedl crash test autobusu. Někteří z cestujících, které představovaly testovací figuríny, byli připoutáni bezpečnostními pásy, na zbývajících figurínách bezpečnostní pásy nebyly použity. Následky nepřipoutaných osob při nárazu jsou v autobusu podobné těm, se kterými je možné se setkat v osobním automobilu. V takových situacích často dochází k závažným zraněním s trvalými následky. Tělo cestujícího, který se nepřipoutal bezpečnostním pásem, může při volném pohybu ublížit i ostatním, třeba připoutaným, cestujícím. Z uvedeného crash testu bylo zjištěno, že nekontrolovaně letící bezvládné tělo člověka je schopno urazit i sedačku. V testu byla vytvořena modelová situace, kdy se příměstský autobus jedoucí rychlostí 63 km/hod. srazil se stojícím nákladním automobilem. V přední části autobusu cestovaly nepřipoutané osoby, které byly po nárazu vymrštěny ze sedaček. Naopak řádně připoutaní cestující neutrpěli žádná zranění.[23]
S charakterem a komfortem dopravy souvisí roztřídění autobusů do jednotlivých kategorií. Systém klasifikace turistických autokarů plní úlohu určitého garanta komfortu cestování a nabízených služeb stejně, jako je tomu například u hodnocení hotelů. Pro charakteristiku a kategorizaci autokarů se užívá mezinárodně dohodnutý systém kategorizace turistických autokarů podle IRU. V některých zemích se jedná o povinný systém hodnocení autokarů.[3]
Poznámka
Je rozdíl, a pokud ano, jaký, mezi autobusem a autokarem? Autokar je také autobus, ale s komfortnějším vybavením na delší cesty. Má jiné sedačky, více místa pro cestujícího, WC, je vybaven klimatizací, DVD a CD přehrávači, lednicí, kávovarem, mikrofonem, multimediálním systémem, USB konektory, 220 V zásuvkami atd.
Do systému kategorizace turistických autokarů podle IRU mohou být zahrnuta pouze vozidla, která splňují předepsaná kritéria a jsou ve všeobecně dobrém stavu. Výsledkem klasifikace je zařazení hodnoceného autokaru do jedné ze čtyř kategorií (1-4 hvězdičky) dle přesně vymezených technických požadavků a stupně vybavenosti autokaru. Posuzovanými hledisky jsou např. výkon motoru, pohodlí za jízdy, topení, zastínění oken atd. Klasifikační komise může autokar zařadit do těchto kategorií:
* – autokary,
** – výletní autokary,
*** – turistické autokary,
**** – luxusní turistické autokary.
Poznámka
IRU International Road Transport Union (Mezinárodní unie silniční dopravy) je nevládní organizace, která byla založena 23. března 1948. Sdružuje profesní dopravní asociace ze 74 zemí světa. Na počátku působila jako skupina národních svazů silniční dopravy z osmi evropských zemí: Belgie, Dánska, Francie, Nizozemska, Norska, Švédska a Švýcarska. Jejími základními cíli jsou udržitelný rozvoj v silniční dopravě a zlepšování kvality služeb. IRU zastupuje zájmy provozovatelů autobusové, autokarové, nákladní a taxi dopravy na celém světě – od velkých autoparků po individuální majitele dopravních prostředků. Od roku 1966 je členem IRU ČESMAD BOHEMIA Český svaz mezinárodních autodopravců.[24] Jedná se o sdružení dopravců podnikajících ve vnitrostátní i mezinárodní nákladní a osobní silniční dopravě.
V posledních letech narostlo využívání obytných aut a obytných přívěsů. Nejedná se již pouze o sezónní záležitost zaměřenou pouze na letní období. Díky vysokému komfortu vybavení těchto druhů vozidel jsou obytná auta a obytné přívěsy využívány celoročně. V obytných autech a obytných přívěsech je v současnosti i vyspělá elektronika – satelitní vysílání, počítačové připojení, vestavěné GPS, kamery monitorující zadní výhledy atd. Dovolená v obytném voze a s obytným přívěsem přináší volnost pohybu při cestování. S rostoucím počtem obytných automobilů ovšem rostou i regulace. Ve většině evropských zemí je zakázáno kempování mimo vyhrazená místa, jsou výškově omezené vjezdy na parkoviště, objevují se emisní omezení apod. Samotné parkování a spánek v autě většinou zakázány nejsou.
Obytné automobily lze rozlišit podle konstrukce obytného prostoru:
  • alkovna, je klasické obytné vozidlo s možnosti spaní nad kabinou,
  • polointegrovaný, je nižší než alkovna a prostor nad kabinou není využitelný pro spaní,
  • integrovaný,
  • vestavbu.
Uvedené druhy obytných automobilů odrážejí potřeby klientů. Každý z druhů obytných automobilů může mít ještě další varianty, které jsou obvykle důsledkem interního uspořádání obytného automobilu (např. typem postelí a jejich umístěním).[25]
Zajímavost
Karavaning má bohatou historii v České republice (Československu), neboť navazoval na turistiku organizovanou již od počátku 19. století Klubem českých turistů. Většina obytných aut a obytných přívěsů byla v minulosti stavěna svépomocí. Došlo k výrobě několika obytných přívěsů firmou Karosa, později ovšem byla tato výroba zastavena. Byly dováženy obytné přívěsy z Polska, z Německa (bývalé NDR) a byla zahájena vlastní výroba skládacích obytných přívěsů ASTRA 300, později obytných přívěsů ASTRA 360 a 380. V devadesátých letech 20. století byla tato výroba ukončena, neboť otevřením hranic bylo možno zakoupit modernější obytné přívěsy západní provenience.[37]
Stabilní nárůst pronájmů obytných aut a obytných přívěsů má stále silnější ekonomický dopad. Díky silné poptávce o využití těchto dopravních prostředků v rámci cestovního ruchu došlo v posledních letech k obrovskému nárůstu jejich půjčoven, případně k rozšíření nabídky již stávajících firem. Mnohé cestovní kanceláře zareagovaly na tuto poptávku tím, že do svých katalogů zahrnuly i nabídku obytných aut a obytných přívěsů.
2.1.2
Pozemní komunikace a jejich rozdělení
Definice
Pozemní komunikace je dopravní cesta určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci, včetně pevných zařízení nutných pro zajištění tohoto užití a jeho bezpečnosti.
Pozemní komunikace se dělí na kategorie:
  • dálnice,
  • silnice,
  • místní komunikace,
  • účelová komunikace.
O tom, do které kategorie bude příslušná pozemní komunikace zařazena, rozhoduje v České republice silniční správní úřad. Povinnosti silničního správního úřadu vykonává ministerstvo dopravy, příslušné krajské úřady, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, celní úřad a v rámci vojenských újezdů jím je újezdní úřad. K základním kritériím zařazení především patří stavebně technické vybavení a dopravní význam komunikace.
Ministerstvo dopravy má z tohoto hlediska vliv na dálnice a silnice I. třídy, krajské úřady zařazují komunikace do kategorie silnic II. a III. třídy. O kategorii „místní komunikace“ rozhodují obecní úřady. O účelových komunikacích na území vojenského újezdu rozhoduje újezdní úřad, který je vojenským orgánem podřízeným ministerstvu obrany. Fyzická či právnická osoba, která je vlastníkem účelových komunikací (např. komunikací u zemědělských a lesních pozemků, komunikací k domům apod.) musí plnit rozhodnutí příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností. Účelové komunikace jsou buď veřejně přístupné nebo veřejně nepřístupné.
2.1.2.1
Dálnice
Dálnice je pozemní komunikace určená pro rychlou dálkovou a mezistátní dopravu silničními motorovými vozidly, která je budována bez úrovňových křížení, s oddělenými místy napojení pro vjezd a výjezd a která má směrově oddělené jízdní pásy. Dálnice se podle svého určení a dopravního významu rozdělují na dálnice I. třídy a dálnice II. třídy (donedávna některé silnice pro motorová vozidla, tzv. rychlostní komunikace).[16]
Poznámka
Na českých dálnicích je dovolen jen provoz motorových vozidel a jízdních souprav, jejichž nejvyšší dovolená rychlost není nižší než 80 km/h. Dálnice tedy nemohou používat např. traktory, V úseku dálnice procházejícím obcí je dovolen i provoz motorových vozidel a jízdních souprav pro veřejnou hromadnou dopravu, jejichž nejvyšší povolená rychlost není nižší než 65 km/h. Nejvyšší povolená rychlost na takovémto úseku je 80 km/hod.[17]
Současný dálniční systém České republiky
Od roku 2016 jsou původní tzv. rychlostní komunikace (označovány písmenem R) a dálnice označeny jednotnou značkou „dálnice“ (D). K základním znakům dálnice patří:
  • směrové dělení (každý směr má minimálně dva jízdní pruhy),
  • všechny nájezdy a výjezdy jsou mimoúrovňové,
  • maximální dovolená rychlost 130 km/h,
  • dopravní značení je provedeno stejně (v zelené barvě a číslo komunikace podbarveno červeně).[19]
+
4. Mapa dálniční sítě[32]
Obr. 4. Mapa dálniční sítě[32]
Poznámka
Česká republika je pro svoji zeměpisnou polohu i tvar území jednou z nejvíce zatížených zemí Evropy z hlediska tranzitní dopravy. Přes naše území směřuje 9 hlavních mezinárodních silnic a 4 silnice vedlejší. Celková délka mezinárodních silnic na území České republiky je 3020 km. Evropská mezinárodní silniční síť prochází až na výjimky všemi evropskými státy. Systém číslování mezinárodních silnic byl definován v roce 1975. Páteřní síť je označována dvoucifernými čísly končícími „0“ nebo „5“, přičemž sudá čísla označují trasy vedené ze západu na východ nebo opačně (E10 – E90) a lichá ve směru sever – jih či opačně (E05 – E95). Z páteřních tahů prochází územím České republiky čtyři, E50, E55, E65, E75.[14]
+
5. Mapa mezinárodní silnice[33]
Zdroj: Autor Kjhskj75, Mezinárodní silniční systém, licence Public domain.
Obr. 5. Mapa mezinárodní silnice[33]
Zpoplatnění dálnic a některých silnic I. třídy v České republice
Dálniční síť je zpoplatněna od roku 1995. Počínaje rokem 2010 se za osobní automobily (do 3,5 t) platí formou dálniční známky (časové zpoplatnění), nákladní automobily (resp. vozidla nad 3,5 tuny obecně) podléhají placení elektronického mýta (výkonové zpoplatnění).
Ceny dálničních známek jsou stanoveny podle doby její platnosti (kalendářní rok, jeden měsíc, deset dnů). Dálničními známkami musí být vybavena všechna vozidla s hmotností do 3,5 tuny (motocykly, elektroauta a některé dobíjecí hybridy zpoplatněny nejsou). Vozidla s hmotností nad 3, 5 tuny podléhají systému elektronického mýta. Hmotností vozidla se rozumí celková hmotnost vozidla uvedená v jeho technickém průkazu. Pokud je ve vozidle přepravovaná těžce zdravotně postižená osoba, je vozidlo osvobozeno od placení poplatků za dálnici.
Vozidla s hmotností nad 3,5 tun musí platit na českých dálnicích a na vybraných silnicích I. třídy mýtné. Vozidlem není myšlena celá jízdní souprava.[20]
Takováto vozidla jsou povinně vybavena tzv. mýtnou jednotkou (malým elektronickým zařízením), komunikující s mýtným systémem, ve kterém jsou zaregistrovaná. Výše mýtného za užití konkrétního placeného úseku je účtováno v okamžiku vzniku mýtné transakce, záznamu průjezdu vozidla mýtným bodem (pod mýtnou stanicí, příslušnou danému mýtnému úseku). Sazba mýtného za užití zpoplatněné komunikace se liší podle počtu náprav a emisní třídy vozidla. O tom, že došlo k zaúčtování mýtného, se dozví řidič při průjezdu mýtnou bránou, kdy se z palubního elektronického zařízení ozve signál.[21]
Poznámka
Sazby pro autobusy jsou stanoveny od 1. 1. 2015 takto:
  • emisní třída: EURO 0—II, sazba 1,38 Kč/km,
  • emisní třída: EURO III—IV, sazba 1,15 Kč/km,
  • emisní třída: EURO V, sazba za 1 km 1,04 Kč/km,
  • emisní třída: EURO VI+EEV, sazba za 1 km 0,80 Kč/km.
Sazba pro autobusy se prozatím nerozlišuje podle typu komunikace, počtu náprav ani hmotnostní kategorie.[21]
Dálniční systém v Evropě
Evropa je kontinentem, ve kterém se nachází hustá síť dálnic. Nejhustší dálniční síť najdeme v Nizozemí (dálniční poplatky – mýtné platí pouze vozidla s hmotností nad 12 tun, podobně jako v Belgii, Lucembursku, Dánsku a Švédsku, formou elektronického systému Eurovignette. Rozsáhlá dálniční síť je vybudovaná v Německu, Itálii, Francii a dalších zemích Evropy. Naopak mnohé země střední a východní Evropy svoji dálniční síť budují nebo rekonstruují. Dálniční síť těchto zemí není často souvislá.[26] V roce 2018 byly v České republice otevřeny 4 km nových dálnic, v roce 2019 to je 34 km. Naopak v Maďarsku bylo otevřeno v roce 2019 nových 150 km dálnic.
Jako příklad jsou uvedeny dálniční systémy některých evropských států, našich sousedů:
  • Slovensko nedisponuje příliš hustou dálniční sítí. Dálnice jsou značeny písmenem D a číslicí, konkrétně se jedná o dálnice D1, D2, D3 a D4. Na Slovensku je zaveden systém elektronických dálničních známek. Dálniční známka je povinná pro vozy s hmotností do 3,5 t a pro přípojná vozidla, pokud je hmotnost jízdní soupravy větší než 3,5 tuny. Dálniční známku lze zakoupit i online. Vozy nad 3,5 tuny platí elektronické mýtné, motocykly mít známku nemusí.
  • Polsko vzhledem ke své rozloze disponuje malou hustotou dálniční sítě. V posledních letech jsou ovšem dálnice intenzivně budovány. Jedná se o dálnice: A1, A2, A4, A6, A8, A18. Průjezd polskými dálničními úseky je zpoplatněn prostřednictvím poplatků, které jsou vybírány podle ujetých úseků v mýtných branách. Zpoplatněny ovšem nejsou všechny úseky polských dálnic. Mezi zpoplatněné patří dálnice A1, A2, A4. Dálniční poplatky jsou vybírány pouze u řidičů vozů do 3,5 tuny. Mýtné lze vždy zaplatit ve třech měnách (polský zlotý, euro, americký dolar). V mýtných branách jsou akceptovány i platební karty a tzv. Fleet card některých firem.
  • Řidiči nákladních vozů a autobusů nad 3,5 tuny jsou povinni využívat automatický systém ViaToll (podobný systém výběru mýtného poplatku jako u nás).
  • Německo: Německá dálniční síť je největší v Evropské unii, intenzita provozu na ní je značná. Velmi vytížené jsou tahy ze severu na jih, dálnice A 1, A 3, A 7, A 9, a dálnice spojující západ s východem Německa, A 2 a A 6. U Mnichova jsou často dopravní zácpy o víkendech, kdy mnoho lidí cestuje na jih do Alp nebo k moři a zpět domů. Dlouhé zácpy bývají i na dálnici A 8 mezi Mnichovem a Salcburkem a A 93 v úseku Dreieck Inntal – Kiefersfelden. V zásadě je v Německu neomezená rychlost, ale na značné části dálnic je rychlost omezena dopravními značkami.[27] Německo je zemí, která dosud nezpoplatnila své dálnice pro osobní auta. Pouze úseky některých tunelů jsou zpoplatněny. Nákladní vozy nad 7,5 tuny za použití dálnic platí formou mýtného. Autobusy mají výjimku, mýtné nemusí platit.
  • Rakousko: Dálniční síť v Rakousku je tvořena dálnicemi A1 – A25. Vozidla nebo jízdní soupravy do 3,5 tuny platí mýtné prostřednictvím dálniční známky (povinnost mít dálniční známku neplatí na šesti zvlášť zpoplatněných úsecích – úseky na dálnicích A9, A10, A11, A13) a vozidla nad 3,5 tuny platí elektronické mýtné v závislosti na počtu ujetých kilometrů. Některé alpské průsmyky a vysokohorské silnice jsou zpoplatněny zvláštním mýtem (např. Großglockner Hochalpenastraße).[29]
Zajímavost
V současné době se začínají budovat „chytré dálnice“, které umožňují výměnu informací o silničním provozu, která probíhá mezi automobily navzájem i mezi infrastrukturou a vozidly. Systémy zajišťující přijímání i vysílání informací se nazývají C-ITS kooperativní systémy ITS.[15]
2.1.2.2
Silnice, místní a účelové komunikace
Silnice je veřejně přístupná pozemní komunikace určená k užití silničními a jinými vozidly a chodci. Silnice tvoří silniční síť. Silnice se podle svého určení a dopravního významu rozdělují do těchto tříd:
  • silnice I. třídy, která je určena zejména pro dálkovou a mezistátní dopravu,
  • silnice II. třídy, která je určena pro dopravu mezi okresy,
  • silnice III. třídy, která je určena k vzájemnému spojení obcí nebo jejich napojení na ostatní pozemní komunikace.
Místní komunikace je podobně jako silnice veřejně přístupnou pozemní komunikací, která slouží především místní dopravě na území obce. Podle dopravního významu se místní komunikace rozdělují na:
  • místní komunikace I. třídy,
  • místní komunikace II. třídy, kterou je dopravně významná sběrná komunikace s omezením přímého připojení sousedních nemovitostí,
  • místní komunikace III. třídy, kterou je obslužná komunikace,
  • místní komunikace IV. třídy, kterou je komunikace nepřístupná provozu silničních motorových vozidel nebo na které je umožněn smíšený provoz.
Účelová komunikace slouží pro vozidla a chodce, např. ke spojení nemovitostí s místními komunikacemi a silnicemi, slouží pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí, dále slouží k obhospodařování zemědělských a lesních pozemků nebo v uzavřeném prostoru objektu (např. firmy) pro potřeby jeho vlastníků.[16]
2.1.3
Součásti a příslušenství pozemních komunikací
Součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou:
  • všechny konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky, přidružené a přídatné pruhy, včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy,
  • mostní objekty (nadjezdy), po nichž je komunikace vedena, včetně chodníků, revizních zařízení, ochranných štítů a sítí na nich, strojní vybavení sklopných mostů, ledolamy, propustky, lávky pro chodce nebo cyklisty,
  • tunely, galérie, opěrné, zárubní, obkladní a parapetní zdi, násypy a svahy, dělící pásy, příkopy a ostatní povrchová odvodňovací zařízení, silniční pomocné pozemky,
  • svislé dopravní značky, zábradlí, odrazníky, svodidla, pružidla, směrové sloupky, dopravní knoflíky, staničníky, mezníky, vodorovná dopravní značení, dopravní ostrůvky, odrazné a vodící proužky a zpomalovací prahy,
  • únikové zóny, protihlukové stěny a protihlukové valy.
Příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace jsou:
  • přenosné svislé dopravní značky a dopravní zařízení,
  • hlásiče náledí, hlásky a jiná zařízení pro provozní informace,
  • veřejné osvětlení, světelná signalizační zařízení sloužící k řízení provozu,
  • silniční vegetace, zásněžky, zásobníky a skládky údržbových hmot,
  • objekty a prostranství bezprostředně sloužící výkonu údržby dálnice, silnice nebo místní komunikace a jejich napojení na příslušnou pozemní komunikaci, zařízení zabraňující vniknutí volně žijících živočichů,
  • zařízení pro placení poplatku za užívání vymezeného úseku místní komunikace, technická zařízení a jejich součásti určená k vyměření, výběru a kontrole úhrady poplatku za užití pozemní komunikace,
  • technická zařízení a jejich součásti určená k provádění vysokorychlostního kontrolního vážení.[14]