Součástí života člověka byla již od počátku jeho vývoje doprava. Bez dopravy nemohla být existence člověka, jeho ekonomického a společenského rozvoje. Bylo třeba přepravovat sám sebe, ale také předměty, suroviny, zboží. Proto se jedny z prvních lidských objevů vztahovaly k dopravě. Patřil k nim například vynález kola (v období sumerské civilizace) a postroje pro zvířata (přibližně 1500 let př. n. l.). Využití zvířecí síly pomohlo k zefektivnění dopravy. Mnohem později měly na rozvoj dopravy vliv vynálezy parního stroje, jehož datování se většinou uvádí do 18. století a spojuje se s Jamesem Wattem, a spalovacího motoru z 19. století. Výrazný rozvoj dopravy je možné v její historii vysledovat především od počátku 20. století. Velké celosvětové válečné konflikty 20. století se podílely na intenzivním a rychlejším rozvoji jednotlivých druhů dopravy (např. letecké dopravy).

Lidská sídla vznikala tam, kde byl dostatek vody, u toků velkých řek a u mořského pobřeží a jezerních břehů, kde byly zemědělské a ostatní hospodářské možnosti a kde vzkvétal obchod. Tato sídla byla propojována cestami, stezkami, komunikacemi. Za jeden z nejstarších druhů dopravy je považována vodní doprava. Tok řeky, mořské cesty a primitivní čluny sloužily nejen k přepravě nákladů většího objemu, ale také umožňovaly osídlování a zakládání nových míst. Z důvodu zlepšení plavebních možností a zavlažování oblastí byly budovány kanály, umělé říční nebo jezerní vodní cesty. Jako plavidla se uplatňovaly primitivní čluny a vory, plachetnice, v 19. století nastal velký rozmach využití parníků.

K nejstarším druhům dopravy patří i silniční doprava. Její prehistorie je charakteristická budováním tzv. obchodních stezek. Obchodovalo se například se solí a jantarem z oblasti Baltu. Tehdejší cesty nepoužívali pouze obchodníci, ale také vojáci. Římská cesta Via Appia sloužila především armádě. Je ukázkou stavební dokonalosti dopravního stavitelství antické doby. Původní prašná a blátivá stezka byla srovnána štěrkem a maltou s tím, že na vrchní část byly usazeny ploché kameny, které po zpevnění do sebe přesně zapadaly. Aby se na cestě nedržela voda, byla tato postavena do tvaru mírné klenby.

Počátky tzv. současné silniční dopravy, kterou vnímáme jako druh dopravy spojený s provozem motorových vozidel, je třeba spojit s vynálezem spalovací motoru a následném zkonstruování prvních automobilů. I když úplně první automobily ještě byly poháněny parou a vypadaly jako otevřené kočáry. Mezi první automobily poháněné spalovacím motorem patřily např. německý Benz PatentMotorwagen vyrobený Carlem Benzem, dánský Hammelvognen a Daimler-Maybach Stahlradwagen. Z USA je sice známo jméno Henry Forda, který na začátku 20. století konstruoval první automobily svého jména, ale prvním americkým automobilem byl Dureya Car bratrů Dureyaových.

První dálnice se začaly stavět v 20. a 30. letech 20. století. S jejich tehdejší výstavbou se můžeme setkat například v Itálii, Německu, USA. Legendární americká dálnice Route 66, která již nyní jako celek neslouží automobilové dopravě, byla zprovozněna v roce 1926.

Historie české dálniční sítě: Prvopočátky výstavby dálniční sítě na našem území je třeba hledat již v období první republiky. Prvorepublikové Československo, jehož hranice byly určeny vítěznými státy po první světové válce Trianonskou smlouvou, především jeho tzv. české země, patřilo svoji industrializací a ekonomickým rozvojem k významným státům Evropy. Hlavními důvody byly těžební průmysl (uhlí), textilní a sklářský průmysl, potravinářský průmysl (pivovarnictví a cukrovarnictví). Proto jeden z prvních návrhů realizace dálnice byl soustředěn na oblasti spojující Prahu s Brnem. Snahou bylo vybudovat dálnici spojující západ s východem tehdejšího Československa. V roce 1935 byl představen projekt spojující Plzeň s Košicemi. K reálné stavbě dálnice dal taktéž podnět Jan Antonín Baťa a zlínský starosta a ministr Čipera. Tzv. Baťova dálnice měla vést z Chebu do Velkého Bočkova (obec, která se nyní nachází na ukrajinsko-rumunských hranicích, v době první republiky na Podkarpatské Rusi). Její plánovaná délka byla cca 1000 km a zajímavostí je, že měla míjet Prahu a měla vést přes Zlín. Na trase této dálnice, nazývané magistrálou, měly být i Batizovce, místo Baťovy továrny na Slovensku. Stavba byla započata těsně před druhou světovou válkou, nikdy však nebyla realizována podle původních návrhů. Před druhou světovou válkou se začaly stavět ještě další dvě dálnice, jedné se říkalo Hitlerova, měla spojit dnešní polskou Wroclaw (tehdy německý Breslau) s Vídní a měla vést přes území Moravy. Druhou dálnicí byla tzv. Sudetská dálnice, u nás měla vést přes Liberec, Karlovy Vary a Cheb.

Až v roce 1967 byla zahájena faktická výstavba dálnice, která je nyní známá jako dálnice D1. Její výstavba byla realizována po jednotlivých úsecích. Celý dálniční tah spojující Prahu s Brnem a Bratislavou byl dostavěn v roce 1980.[18]

Historie železniční dopravy: I když je v názvu tohoto druhu dopravy slovo „železniční“, v počátku svého historického vývoje se jednalo spíše o vyjeté koleje, později kolejnice vyrobené ze dřeva, případně pokryté ocelovými pásy. Za nejstarší železnici na světě je považována řecká dráha Diolkos (6. století př. n. l.), která sloužila k přetahování lodí (bez nákladu) v délce šesti kilometrů přes Korintskou šíji, aby lodě nemusely obeplouvat celý Peloponeský poloostrov. Tehdy ještě nebyl vybudován Korintský průplav, ten byl dán do provozu až na konci 19. století.

Z historie železniční dopravy je znám výraz „koněspřežka“. Koňská síla se využívala před vynálezem parního stroje. Tyto dráhy v prvopočátku sloužily k přepravě zboží (např. Anglie, Rakousko-Uhersko), později taktéž k přepravě osob. Na našem území se jedná o několik koněspřežných drah (např. Pražsko-lánská), ale asi nejznámější je dráha z roku 1828 spojující České Budějovice a rakouský Linec sloužící pro přepravu soli. Na jejím budování se podíleli František Josef Gerstner a jeho syn. Součástí infrastruktury byly kromě jiného přepřahací stanice (staniční budovy s koňskou stájí), zájezdní hostince, strážní domky.

Konec koněspřežního provozu na železnici byl dán nástupem parního provozu. První parní železniční provoz se objevil v Anglii. Ten původně sloužil pro potřeby dolů a průmyslových podniků. Za prvního konstruktéra parních lokomotiv je považován anglický vynálezce a konstruktér George Stephenson (již v roce 1814 zkonstruoval lokomotivu Blücher). Kromě parních lokomotiv se zaměřil i na konstrukce nových tratí. Trať mezi anglickými městy Stockton a Darlington přebudoval z koněspřežního na parní provoz.[41]

Parní provoz železničních tratí se rychle rozšířil i na evropský kontinent. Významnou aktivitou rakousko-uherského mocnářství bylo vybudování severní dráhy císaře Ferdinanda, jejímž hlavním úkolem bylo spojení centra mocnářství Vídně s těžebními oblastmi na jeho severu (Bochnia v současném Malopolsku – sůl). Zahájení provozu na celém úseku hlavní trati bylo v roce 1856.

Do roku 1872 bylo na českém území vybudováno celkem 3 500 km železničních tratí. Ke zefektivnění železniční dopravy přispěla změna pohonu. Parní pohon byl nahrazen motorovým a elektrickým pohonem.

S parním pohonem na železnici je možné se v současné době setkat v cestovního ruchu v rámci provozování tzv. nostalgických vlaků.

Historie letecké dopravy: Oproti ostatním druhům dopravy je historie letecké dopravy kratší. První pokusy o tzv. aviatiku můžeme sice vidět již v dávných dobách, ale pokusy s křídly, létajícími draky apod. zůstávaly často v teoretické pozici (např. Michalangelovy létající stroje). Počátky letectví sahají k počátkům balónového létání horkovzdušným balónem. Ten byl sestrojen francouzskými majiteli papírny bratry Montgolfierovými v roce 1783. Později se na scéně „letecké dopravy“ objevily vzducholodě, které byly plněný vodíkem, který byl lehčí než vzduch. Na počátku 20. století se vzducholodě staly významným dopravním prostředkem. Známé jsou vzducholodě, na kterých se podílel německý hrabě Zeppelin. Éru vzducholodí jako dopravního prostředku letecké dopravy ukončila tragická nehoda německé vzducholodi Hindenburg. Faktické předchůdce současných letadel je možné zaznamenat od počátku 20. století. V historii jsou zaznamenaná jména jako bratři Wrightové (američtí konstruktéři prvního letadla), Louis Bleriot (francouzský konstruktér, který jako první přeletěl kanál La Manche), Jan Kašpar (pilot a konstruktér). V první polovině 20. století, přesněji do zahájení 2. světové války, došlo k budování infrastruktury letecké dopravy, tzn., vznikala letiště (např. letiště Kbely (rok 1918) a Ruzyně (1937) v Praze, v roce 1936 v Ostravě). O letecké dopravě, jak ji známe v současné době, se hovoří od 60. let 20. století.[11]