Neverbální komunikace bývá také označována jako řeč těla, neverbální anebo mimoslovní komunikace. Znamená proces dorozumívání se neslovními prostředky. Tento typ komunikace není typická humánní vlastnost. Zvířata tento typ komunikace používají zcela běžně. Nevýhodou je, že jde tak nějak mimo naši vůli a je velice složité ji řídit.

Neverbální forma sdělování je velmi bohatá, nespočívá pouze v mimice a gestech, dochází ke sdělování prostřednictvím pohybů těla a obličeje bez použití mluveného slova, případně komunikace slouží k jeho doplnění. Neverbální forma umožňuje vyjádřit emoce (pocity, nálady, afekty), které zaujímáme ke sdělované informaci, neverbální komunikací sdělujeme, jak na nás působí sdělená skutečnost a jaké stanovisko k danému problému zaujímáme.

Dešifrovat neverbální signály má velký význam ve všech profesích, kde se dostávají lidé do častého kontaktu s jinými lidmi. Schopnost „odečítat" neverbální sdělení je mimořádně důležitá. Při sdělení má neverbální složka informace pro příjemce větší význam než verbální.

Mimika je spojena s obličejem, který je vlastně zdrojem informací o tom, co člověk opravdu cítí a prožívá, o jeho aktuálním stavu. Výraz obličeje je důležitým nástrojem, pomocí kterého můžeme vyjádřit své pocity – smích, pláč, zlost, opovržení, obdiv, radost, odpor, pochyby... Můžeme si jej rozdělit na tři hlavní zóny: čelo a obočí, druhá zóna jsou oči, nos a ústa, a třetí je brada.

Pantomimika (někdy také kinetika) je komunikace celkovým fyzickým postojem člověka (držení těla a jeho pohyb). Postoj člověka se mění s ohledem na situaci, ve které se nachází (odvrácení, otočení těla, naklonění těla apod.). Postoj také závisí na tom, zda je člověk sám nebo ve společnosti druhých osob. Pokud si uvědomujeme, že nás někdo pozoruje, měníme svůj postoj, držení těla apod. Svým postojem také vyjadřujeme zájem o druhého člověka nebo naopak nezájem či dokonce odpor. Také pohyby končetin (jiné než gesta), jsou součástí této řeči: strnulost, nakloněná hlava, sepjaté ruce, podupávání. Pantomimika je ovlivněna temperamentem, charakterem, emocemi, názory a sebevědomím člověka.

Paralingvistika zahrnuje aspekty řeči, které nesouvisí přímo s obsahem sdělované informace a které nenajdeme v písemném projevu. Patří sem např. rychlost řeči, hlasitost, tón, barva, hlasu, přízvuk, intonace, důraz. Do paralingvistiky řadíme také chyby v řeči, kterým se většina z nás ve svém mluveném projevu nevyhne.

Neverbální komunikace hraje významnou roli nejen ve firemním, ale i v civilním životě. Prostřednictvím tohoto způsobu komunikace můžeme dát najevo (nebo se o to snažíme) jaký je náš sociální status (projekce osobnosti). Typickým příkladem je například oblečení doplněné o luxusní doplňky. Neverbální komunikace je také významným hráčem na poli ovlivňování, nebo manipulace. Výrazný fyziognomický zjev, agresivní chování bývá vlastní těm jedincům, kteří jsou zvyklí dosahovat svých cílů násilím a hrubým chováním. I tuto část komunikace nelze opomenout. Naopak neverbální komunikace může hrát významnou roli také na poli sexuality a očekávání užitku.

Ve firemní praxi se také s neverbální komunikací setkáváme často. Podání ruky (haptika), aplikace proxemiky, ale také významným neverbálním prvkem je olfaktorická komunikace – tj. komunikace pomocí čichového ústrojí (vnímání pachů). U proxemiky bychom se měli zastavit. Asi každý zná rozdělení zón kolem těla. Málokdo si ale už uvědomuje, že tyto zóny mají i své praktické významy. Všichni máme okolo sebe určitou „únikovou vzdálenost“, neviditelný kruh, bezpečnostní vzdálenost, kterou si nenecháme narušit. Tyto neviditelné kruhové zóny existují kolem každého člověka. Intimní zóna je člověku nejbližší. Nachází se ve vzdálenosti cca 60 cm okolo každé osoby. Osobní zóna (egalitní) je ve vzdálenosti 60 – 120 cm, což je vzdálenost na podání ruky. Je to hranice, kterou dodržujeme při kontaktu s cizím člověkem. Pokud se příliš vzdálíme od spodního hranice této zóny, působíme na druhého chladně, arogantně.

Zóna respektu (sociální zóna) začíná vně kruhu ve vzdálenosti 120 cm. Tento odstup člověk zachovává, hovoří-li s nadřízenou osobou nebo jinou váženou osobou. Veřejná zóna začíná ve vzdálenosti 200 – 240 cm od příslušného jedince. Tato zóna je typickou právě pro přednášky či prezentace; první řada účastníků by se měla nacházet přibližně v této vzdálenosti od řečníka (herec na jevišti a divák v hledišti, lektor a posluchači). Vzdálenost jednotlivých zón je individuální (u každého jiná). Závisí zejména na pohlaví, věku, osobnosti, kultuře, náboženství a také zalidněností kraje, v němž člověk žije.

Nedodržování proxemických zón může způsobovat mezi lidmi napětí, popř. agresivní chování, v těch lepších případech si člověk může vysloužit pověst neurvalce a hloupého člověka.

Zapamatujme si, že neverbální komunikace je nedílnou součásti komunikace. Hůř se ovládá vůlí, na druhou stranu může mít velice významný vliv při řešení problémů, přesvědčování či manipulace. Souvisí také s projekcí osobnosti. Dobře zvládnutá neverbální komunikace je vždy výhodou, počínaje správnou haptikou, dodržováním proxemických zón, ale i správnou prací s hlasem (intonace, výška). V šedesátých letech minulého století provedl prof. Albert Mahrabian malý experiment, na základě kterého určil, že účinnost jednotlivých složek sdělení je následující: 55 % gesta a postavení těla, 38 % tón hlasu, pouhých 7 % slova.

My už víme, že tento výsledek je nepřesný a výhrady vůči němu měl i sám profesor Mehrabian, ale tento úzus se na přednáškách o komunikaci objevuje dodnes. Berme tyto výsledky jen jako myšlenkový experiment.