Komunikace je vnímána jako základ sociální interakce. Komunikace je získaná a v průběhu života se jí jedinec učí. Nejedná se o typicky humánní jev, komunikace je vlastní i zvířatům (pachy, doteky). Přenos informací mezi dvěma subjekty, vazba KOMUNIKANT – KOMUNIKÁTOR, resp. kdo mluví a kdo naslouchá.

Pokud jsou dva a více lidí v kontaktu, nelze nekomunikovat. I odmítnutí vyslat nebo přijmout sdělení komentuje vztah lidí, kteří jsou v kontaktu. Z uvedeného vyplývá, že komunikujeme neustále. Komunikaci není možné chápat jako jednoduchý, přímočarý proces. Toto tvrzení označujeme jako tzv. KOMUNIKAČNÍ AXIOM.

Každé sdělení má vždy dvě roviny obsahovou a vztahovou.

Obsahová rovina sdělení je věcná informovanost. Vztahová rovina sdělení charakterizuje vztah jedinců a význam informace v kontextu tohoto vztahu (jde-li o nařizování, žádání, zakazování, atd.). Oba typy signálů se objevují současně. Pokud dochází ke konfliktům mezi lidmi, jedná se většinou o záležitost vztahovou. Málokdy vadí, že partner má jiný názor, ale vadí, jakým způsobem jej prezentuje – shazuje, popírá naše vidění, je agresivní, atd. Z uvedeného vyplývá, že vztahová složka komunikace je převažující.

Komunikace není jednoduchý proces. I když asi všichni vidí před sebou jednoduchý nákres popisující elementární model komunikace, kdy subjekt A komunikuje se subjektem B, je celý proces daleko složitější a vstupují do něj jiné aspekty, procesy, kulturní a genderové rozdíly, způsoby chápání, znalosti, ve firemní praxi také rozdílná hierarchická struktura, volní a charakterové vlastnosti, způsob a styl komunikace, nástroje komunikace, vnější a vnitřní vlivy atd. Už jen tento neúplný výčet naznačuje, že proces komunikace je velice složitý.