V této kapitole budeme seznámeni s úlohou daní v ekonomice. Úlohou daní v ekonomice je zajistit příjmy do veřejných rozpočtů. Výše zdanění je stále aktuálním tématem různých diskusí. Daňové zatížení subjektů (občané i firmy) řadíme mezi zásadní nástroje v předvolebních bojích. Stát usiluje o to, aby byl jeho daňový výnos v maximální výši a stabilní. Občané a firmy naopak usilují o snižování jejich daňového břemene.

Daňový subjekt (občan či firma) má povinnost hradit daň, ale dále nemá možnost ovlivňovat, jakým způsobem bude tato daň vynaložená. Daň je neúčelová, takže subjekt neovlivní daně ani rozpočtové určení daní. Neekvivalentnost daně znamená, že daňový subjekt nemůže očekávat protihodnotu ze strany státu jako protislužbu za úhradu daně.

V souvislosti se zdaněním hovoříme o daňové soustavě, což je úhrn veškerých daní v daném státě. Daňovou soustavu nazýváme též daňovým systémem, zde řadíme nejen daně, ale i tzv. ostatní daně, což jsou i instituce zajišťující správu daní a systém nástrojů a metod používaných k výběru daní. „Optimální daňový systém je v jednotlivých zemích tvořen působením různých vlivů, hlavně ekonomických, sociálních a samozřejmě politických. Výnos daně v optimálním daňovém systému by měl být v dostatečné výši. Každý daňový subjekt by měl mít spravedlivý podíl na celkovém daňovém zatížení obyvatel. Daňová správa by měla být jednotná, pro poplatníky a plátce daně srozumitelná. Náklady na výběr daně by měly být co nejnižší, nicméně je nutné, aby došlo k dosažení základního cíle – optimálního výběru daní.“ [11]

Daňovým subjektem je fyzická nebo právnická osoba, která může být poplatníkem, ale zároveň i plátcem daně. Poplatníkem je osoba nesoucí daňové břemeno, kdy příjmy (daň z příjmů), či majetek poplatníka (např. daň z nemovitých věcí), jsou přímo podrobeny dani. Plátcem daně je osoba, která je povinna uhradit daň, kterou vybrala (případně srazila) od poplatníků (daň z přidané hodnoty nebo spotřební daně). Plátce daně plní tuto povinnost pod vlastní majetkovou a právní odpovědností.