Modely řízení zásob se zabývají strategií řízení zásobovacího procesu a optimalizací objemu skladovaných zásob s ohledem na minimalizaci nákladů, které souvisejí s udržováním, objednáváním a vydáváním zásob ze skladu. Při rozhodování o řízení stavu zásob je nutné uvažovat, že vznikne nedostatek zásoby. Je třeba rozhodnout, zda je akceptovatelné, aby zásoba v nějakém okamžiku nebyla k dispozici, popř. si vytvořit tzv. pojistnou zásobu. Svou roli zde hraje i čas, který uplyne od vystavení a odeslání objednávky na danou jednotku zásoby do okamžiku, než zásoba skutečně přijde na sklad.

Podstata ABC analýzy spočívá v klasifikaci sledovaných jevů na tři (A, B, C) nebo více skupin, přičemž každé ze skupin by měla být věnována různá pozornost. ABC analýza vychází z Paretova principu (pravidla 80:20), který říká, že ve většině případů je přibližně 80 % důsledků vyvoláno pouze 20 % všech možných příčin. Při řízení je pak nezbytné se zaměřit na tuto podstatnou menšinu možných příčin (zásoby, zákazník, dodavatelé apod.). Jako příklady lze uvést:

Analýza ABC má širokou oblast použití. V rámci logistiky je využívána např. pro stanovení nákupní politiky či určení úrovně zákaznického servisu. Největší uplatnění však našla v oblasti řízení zásob.

Metoda CRAFT (Computerized Relative Allocation of Facilities Technique - technika stanovení vzájemné polohy výpočtem) se používá pro určení optimální vzájemné polohy různých prvků při uspořádání celku. Slouží pro vzájemné rozmístění pracovišť. Vychází z libovolného rozmístění pracovišť, jejím cílem řešení je nalézt takové uspořádání celků, které by znamenalo snížení nákladů na manipulaci s materiálem na minimum a zajištění účelnosti centralizace nebo decentralizace činností.

Nezbytnou nutností pro použití této metody je znalost toků mezi jednotlivými objekty. Toky materiálu se zjišťují z šachovnicové tabulky, která udává technologické a dopravní vztahy mezi objekty a objemy přepravovaného materiálu. Podstata této metody spočívá v tom, že objekty, mezi nimiž je největší objem přeprav, se umísťují co nejblíže vedle sebe. Další objekt, který má největší dopravní vztah alespoň s jedním z předchozích objektů, se umístí do vrcholu rovnostranného trojúhelníka.

Principem této metody je souřadnicová síť. Metoda souřadnic je vhodná pro hledání optimálního prostorového umístění určitého centrálního objektu, který kooperuje s několika prostorově již umístěnými objekty. Cílem této metody je zajistit nejkratší toky materiálu při minimálních nákladech na dopravu.

V souřadnicové síti se pro každý objekt stanoví souřadnice, které vymezují jeho vzdálenost od vhodně vzdáleného bodu o souřadnicích nulových a vzájemné prostorové umístění objektů. Vztahy každého objektu s centrálním objektem jsou charakterizovány hmotnostním činitelem, který vyjadřuje objem přepravy za jednotku času. Souřadnice umístění centrálního objektu se určí matematicky jako vážený aritmetický průměr.

Řešení problémů operační analýzou je zpravidla složité. To je způsobeno jednak tím, že operační analýza musí počítat s velkým množstvím činitelů a omezení, které mají různý význam, někdy hodnocený jen kvalitativně, a jednak tím, že v mnoha případech působí na průběh operace nekontrolovatelné vlivy.

Strukturní analýza je metodou operačního výzkumu, kde se každý ekonomický systém sestává z určitých prvků (oborů), mezi nimiž existují vazby ve formě dodavatelsko-odběratelských vztahů. Každá změna v jednom prvku se může projevit v těch prvcích, s nimiž daný prvek přímo či nepřímo souvisí. Ve strukturní analýze jde o podchycení a rozbor těchto souvislostí a vztahů.

Základním nástrojem strukturní analýzy je strukturní model. Strukturní model je prostředek umožňující zachytit vzájemné vztahy jednotlivých prvků ekonomického systému i vazby těchto prvků na okolí. Představuje určitý způsob kvantitativního zobrazení výrobního procesu, při němž se tvorba i užití produkce zachycuje nejen v celku, ale i ve své struktuře.

Cílem strukturní analýzy je zkoumat kvantitativní vztahy v daném ekonomickém systému (mezi jeho prvky – výrobními obory), stejně jako vazby na okolí (výstupy do okolí). Základem tohoto rozboru je šachovnicová tabulka mezioborových vztahů, z niž lze při sestavení strukturního modelu vycházet.

Tato metoda využívá grafické zobrazení pro znázornění časové posloupnosti a technologické závislosti dílčích operací složitých projektů. Síťová analýza je nástrojem pro rozbor struktury složitých projektů, složitých dynamických systémů. Umožňuje stanovit minimální čas potřebný pro realizaci celého projektu a vytipovat činnosti (dílčí operace), na jejichž průběhu závisí dodržení termínu stanoveného pro realizaci celého projektu.

Metody síťové analýzy jsou poměrně jednoduché, snadno srozumitelné. Mezi hlavní problémy, které se mohou při aplikaci metod síťové analýzy objevit, patří zejména nedostatečné vyjasnění celé projektové akce, nedostatečné informace o trvání dílčích operací, změna koncepce celé akce po vypracování projektu a zejména pak nedostatečná dodavatelská disciplína.

Výhody, které aplikace síťové analýzy přináší, vysoce převyšují její nevýhody. Síťová analýza používá grafy, které jsou tvořeny množinou uzlů a množinou hran. Síťový graf je konečný, orientovaný, hranově ohodnocený graf s jedním počátečním a jedním koncovým uzlem.

K nejznámějším metodám síťové analýzy patří:

Metoda teorie her předpokládá, že rozhodnutí jednoho subjektu je ovlivněno rozhodnutím subjektu jiného, vznikají soutěžní problémy. Teorie her umožňuje simulovat reakci systému na rozhodnutí subjektů rozhodování (hráčů). Hrou rozumíme určitý druh simulace v situacích, kdy nelze explicitně formulovat všechny varianty soutěže nebo jejich výsledek. Simuluje se jen obsah hry, rozhodovatelé jsou skuteční. Hry umožňují získávat informace o chování subjektů rozhodování v různých situacích, sledovat jejich reakce a výsledky jejich rozhodnutí.

Hry lze rozdělit do tří základních skupin – vojenské hry, ředitelské hry, výzkumné hry. Princip těchto druhů her spočívá v tom, že hráči dostanou k dispozici soubor informací o systému, ve kterém se rozhodují. Své rozhodnutí sdělí vedoucímu hry, který provede vyhodnocení a výsledky hráčům sdělí. V systému tak vznikne nová situace, na kterou hráči reagují novým rozhodnutím. Každá situace v systému je dána jednak rozhodnutím hráčů, jednak působením náhodných vlivů simulovaných modelem.

Modely zkoumají systémy, v nichž jsou dva základní typy jednotek (požadavky), které do systému přicházejí a vyžadují obsluhu. Obslužné linky tuto obsluhu realizují. Je samozřejmé, že obslužné linky mají většinou omezenou kapacitu obsluhy a stejně tak požadavky přicházejí do systému s různou intenzitou. S realizací obsluhy souvisí vytváření front. Nejčastějším takovým systémem může být obchod, zdravotnické zařízení, banka, křižovatka, výrobní linka. Analýza je v tomto případě řešením konfliktu mezi stupněm využití obslužných linek a dobou čekání požadavků ve frontě na obsluhu.

Cílem systémů hromadné obsluhy je často jejich analýza s ohledem na efektivní fungování celého systému, tzn. s ohledem na to, aby se před obslužnými linkami nevytvářely příliš velké fronty čekajících požadavků, a na druhé straně, aby nedocházelo k neefektivním prostojům při práci obslužných linek. V některých případech lze prostoje obslužných linek, jejich provoz nebo i čekání požadavků nákladově ohodnotit a v takových případech lze celý systém hromadné obsluhy optimalizovat vzhledem k celkovým nákladům, které souvisejí s jeho provozem.

Simulační metody představují jeden z nejúčinnějších nástrojů vhodných pro analýzu a racionalizaci řízení složitých procesů a systémů. Základem simulačních metod je přímé napodobení studovaného systému (reálného či projektovaného). Metodologie simulačních přístupů k řešení problémů využívá poznatky matematiky, teorie pravděpodobnosti a statistiky, teorie systémů, výpočetní techniky a programování.

V širším slova smyslu je simulace proces tvorby modelu reálného systému a provádění experimentů s tímto modelem za účelem dosažení lepšího pochopení chování studovaného systému či za účelem posouzení různých variant činnosti systému.

Tvorba modelů je nedílnou součástí metodologie počítačové simulace. Modely libovolného charakteru se používají pro jeden či více z následujících cílů:

U simulačních modelů je prvotní modelové zobrazení vlastností zkoumaného systému. Řešení simulačních modelů je transformací hodnot, jež byly „napozorovány“ z chodu modelu, přičemž toto pozorování je obvykle zahrnuto do samotného simulačního modelu. Úspěšnost modelu závisí na týmové práci mnohačlenné skupiny odborníků s různým profesním zaměřením. Všichni musí mít základní znalosti problematiky simulace, aby byly respektovány předpoklady vlastní realizace modelu.

Při programování simulačních modelů lze hlavní dílčí kroky shrnout do následujících bodů:

U některých modelů může některý z uvedených bodů chybět. V algoritmizaci se řešitelé zaměřují hlavně na bod druhý a třetí. Úkolem řešitelů je vytvořit takový model (program), který se bude chovat obdobně jako modelovaný dynamický systém.

S rozvojem teorie grafů vznikla možnost grafického zobrazení průběhu rozhodovacích procesů, která umožňuje dobrý přehled i o větším počtu variant. Základním rysem a hlavní předností metod využívajících poznatky teorie grafů je dynamičnost, která umožňuje řešit problémy v několika stupních a v dlouhém časovém horizontu. Přitom vytvářené modely jsou jednoduché, přehledné a srozumitelné, nevyžadují speciální znalosti z oblasti vyšší matematiky.

Při posuzování strategií se často setkáváme s posloupností dílčích rozhodnutí, která na sebe navazují, a úkolem řešitele je, vybrat z možných posloupností takovou, jež vede k nejlepšímu cílovému řešení. Jedná se o více etapové rozhodovací procesy. Pro řešení těchto problémů se s úspěchem používají tzv. rozhodovací stromy. Rozhodovací strom je konečný souvislý graf bez cyklů, který za pomoci rozhodovacích a náhodných uzlů a hran zobrazuje rozhodovací proces.

Při řešení více etapových rozhodovacích problémů se postupuje ve dvou fázích. První fází je konstrukce rozhodovacího stromu a druhá fáze je jeho vyhodnocení. Větvený graf může sloužit k zobrazení každé rozhodovací situace, kterou lze řešit několika variantními způsoby. Tyto způsoby vyjádříme větvemi vycházejícími z téhož kmene. Každý způsob řešení problému je možné dále rozvíjet. Z každé větve grafu mohou vycházet další větve. Tímto postupem lze podrobně rozebrat všechny možné varianty rozhodovacího procesu i v případě, že dochází k jejich postupnému rozvíjení.

Delfská metoda je expertní metoda spočívající v postupném zjišťování a porovnávání prognózních odhadů odborníků. Je založena na anonymitě odpovědí expertů, na zpětné vazbě informací a na statistické identifikaci shody názorů. Zprostředkuje dosažení shody většiny názorů na daný problém. Anonymita je zajišťována použitím dotazníků, jejím smyslem je vyloučit nežádoucí vlivy spojené s argumentací ostatních expertů, či neochotou ustoupit od vysloveného názoru. Dotazování probíhá v několika kolech, přičemž po každém kole se statisticky zpracované souhrnné názory poskytují expertům jako informace k dalšímu kolu dotazování. Úkolem expertů je postupně zpřesňovat jejich původní názory a odhady nebo je měnit na základě platných argumentů. Volba expertů se řídí podle předmětu a objektu prognózy tak, aby byla záruka posuzování každého hlediska kvalifikovaným expertem. Optimálním počtem expertů v týmu je kolem 20 osob.