Z právního pohledu je základem každé obchodní operace převod vlastnických práv z prodejce na kupce. O mezinárodní obchodní operaci mluvíme tehdy, pokud k přechodu vlastnictví dochází mezi podnikateli usídlenými v různých zemích. V praktickém životě i odborné literatuře můžeme najít několik různých, vzájemně zaměnitelných a rovnocenných pojmů. Mezinárodní obchodní operace, zahraniční nebo mezinárodní obchod, ale například také vnější ekonomické vztahy. Tyto termíny se liší pouze v šířce obsahu. Úzké pojetí má většinou na zřeteli konkrétní obchodování přes hranice různých států. Pokud hovoříme o vnějších ekonomických vztazích, jedná se o širší vymezení. [38]
Definice
Vnější ekonomické vztahy jsou souhrnem řady prvků, které iniciují státní orgány, především vláda, prostupujících všechny součásti ekonomiky státu. Zahraniční obchod je jedním z těchto prvků, má však specifické postavení, protože jeho prostřednictvím je národní ekonomika propojena do ekonomiky světové. V případě České republiky je přibližně jedna třetina hrubého domácího produktu tvořena zahraničním obchodem.
Mezinárodní obchodní operace je možno chápat, jako souhrn podnikových aktivit v tom nejširším pojetí, které provádí podnik nebo instituce, aby realizovala zahraniční obchod.
Obchodní operace – rozsáhlý komplex činností, které musí být provedeny ve vzájemném souladu a časových návaznostech tak, aby celý pohyb zboží vymezený zvolenou obchodní metodou proběhl úspěšně.
Obchodní transakce – obchodní operace zúžená o přípravnou fázi a fázi uzavření.
Obchodní případ – vymezuje obchodní transakci z pohledu účetnictví. [38]
Na mezinárodní obchodní operace můžeme nahlížet z mnoha různých pohledů:
Podle předmětu
- operace s hmotnými výrobky,
- operace s nehmotnými výrobky.
Podle teritorií
- operace v tuzemsku (vnitřní ekonomické vztahy),
- operace se zahraničními partnery
Podle typu smlouvy
- operace kupní (prodejní) podle kupních smluv,
- operace zprostředkovatelské podle příkazních smluv,
- operace přepravní podle přepravních smluv.
Podle pohybu zboží
- operace nákupní a prodejní,
- operace vývozní a dovozní,
- operace tranzitní a reexportní.
Podle typu obchodu
- operace tradiční,
- operace netradiční (ve výzkumu),
- kooperace.
Podle vztahu k reprodukčnímu procesu operace v oblasti
- vědy a výzkumu
- výroby
- směny
- průvodních služeb
- samostatných služeb
Každou mezinárodní obchodní operaci můžeme rozdělit na pět základních fází, kdy každá z nich má svá specifika a úskalí a pro zdárný výsledek není radno podcenit ani jednu z nich.
6.1.2.1
Přípravná fáze
V rámci přípravné fáze je třeba zvláštní pozornost věnovat průzkumu trhu. Jde o soubor činností, při nichž zjišťujete současný stav trhu, jeho minulý vývoj a směry jeho budoucího vývoje z hlediska teritoriálního (Afrika není Evropa), komoditního (zkoumáme nejen chování spotřebitelů, ale i konkurenci), cenového (v Číně nakoupíme levně, ale kolik bude stát doprava?), technického (normy a certifikace jsou obzvlášť nepřehlednou džunglí), ale rovněž z pohledu potencionálních obchodních partnerů (nepodceňujme nejdůležitější schopnost brandu – předcházení pověsti). Než na nějaký zahraniční trh vstoupíte, je třeba si zodpovědět spoustu otázek: Kolik je na trhu zákazníků? Jak velká je poptávka? Co zákazníci očekávají? Proč preferují konkrétní produkty, značky, dodavatele? Jaký by byl náš potencionální tržní podíl? Kdo je naše konkurence? Jak ji můžeme předběhnout? Jak být zrovna na tomto zahraničním trhu úspěšný?
Pojem průzkum trhu je často zaměňován s marketingovým průzkumem, což je užší pojem. Hledá odpovědi na otázky týkající se nákupního chování zákazníků, účinnosti reklamy, kvality distribuce … a dalších prvků systému marketingového řízení. V praktickém životě ale většinou potřebujeme získat o zkoumaném trhu co nejvíc informací, nikoliv pouze těch marketingových. V zásadě jde o získání konkurenční výhody v mnohdy velmi vzdáleném místě, které absolutně neznáme. Dobře provedený průzkum trhu nám může zajistit informace, díky kterým se s vyhlédnutým trhem můžeme identifikovat co do jeho velikosti, struktury a potencionálu a dále poznatky pro analýzu požadavků, přání, očekávání a tužeb zákazníků. [63]
6.1.2.2
Smluvní fáze
V dnešním vysoce propojeném a globalizovaném světě s dynamicky se rozvíjejícím trhem se jednotlivé ekonomické subjekty stále více stávají součástí mezinárodních obchodních vztahů. Je zřejmé, že takové obchodní styky s sebou nesou mnohem větší rizika – komerční, tržní, kurzová, kulturní, politicko-sociální a v neposlední řadě i právní. V oblasti práva vyvstává především otázka, která právní úprava je na daný právní vztah aplikovatelná, což se v případě sporu ukazuje jako otázka zásadní, neboť může mít katastrofické dopady nejen izolovaně na konkrétní právní vztah, ale i na celkové finanční postavení smluvní strany. Jinými slovy, její podcenění může zapříčinit v krajním případě i krach firmy. Právě v souvislosti se zvýšenými riziky mezinárodního obchodu je právní jistota, přehlednost a univerzálnost právní úpravy velmi ceněným aspektem při uzavírání smluv a formulování jejich obsahu. Tyto atributy přináší se svou unifikovanou právní úpravou kupní smlouvy Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží, známá též pod názvem Vídeňská úmluva, jejíž závažnost ještě víc umocňuje její geografický rozsah. Byla ratifikována téměř polovinou zemí světa. Její nesporná výhoda je spatřována především v tom, že Vídeňskou úmluvu stvrdilo dnes 90 států po celém světě, což umocňuje zejména její globální význam a svědčí o jejím veskrze pozitivním vnímání jako univerzální právní úpravy pro určité mezinárodní kupní smlouvy. Tím se zřetelně odlišuje od Haagských dohod z roku 1964, které byly naopak mimo jiné pro svoji přílišnou orientaci na kontinentální právní systém a geograficky blízké státy vnímány negativně. Unifikovaná právní úprava může zvýšením kvality a stability právního prostředí (mimo jiné odstraněním nejistoty plynoucí z neznalosti právního řádu druhé smluvní strany, či dokonce třetího státu) zvyšovat ochotu ekonomických subjektů uzavírat kupní smlouvy v režimu Úmluvy a přispívat tak k rozvoji světového obchodu. [8,9,10,42]
Význam Úmluvy OSN však nelze hodnotit jen z pohledu jednotlivých subjektů, ale také z pohledu makroekonomického. Mezinárodní obchod je důležitou součástí národního hospodářství většiny vyspělých i rozvíjejících se států, Českou republiku nevyjímaje, neboť generuje mnohdy zásadní část hrubého domácího produktu. Sjednocená právní úprava kupní smlouvy a vlastně i kvalita právního prostředí jako celku tak může tuto oblast významně pozitivně ovlivnit. [9,10,42]
Jak již vyplývá z názvu Úmluvy, je nutné, aby daný právní poměr obsahoval znaky naplňující závazek označený jako koupě. Obecně lze tedy říci, že se musí jednat o mezinárodní kupní smlouvu či kupní smlouvu s mezinárodním prvkem. Předmět kupní smlouvy v režimu Úmluvy není ani zdaleka tak široký jako předmět kupní smlouvy vymezený v české právní úpravě. Úmluva v prvé řadě hovoří pouze o zboží, tudíž ve své podstatě vylučuje nemovité věci. Nevztahuje se ani na zboží, které je zakoupeno spotřebitelem, přičemž důležitý je pouhý záměr zboží ke spotřebě užít, nikoliv skutečná realizace spotřeby kupujícím. Dále se nevztahuje na peníze, lodě a čluny, letadla, elektrickou energii, koupě na dražbách či při výkonu rozhodnutí. Mezi důvody vyloučení jednotlivých komodit z Úmluvy lze řadit speciální povahu takového předmětu, význam pro národní ekonomiku (např. u peněz), existenci propracované národní legislativy k ochraně slabší strany (u spotřebitelských obchodů) či rozdílné právní vymezení (u cenných papírů). [9,10,42]
Po vyjasnění podmínek aplikace Vídeňské úmluvy lze tedy konečně přistoupit k samotnému kontraktačnímu procesu. [11]
První fáze tradičního kontraktačního procesu – nabídka
Jde o nabídku neboli návrh na uzavření smlouvy. Je pravidlem, že mezinárodní obchodní styk vychází z bezformálnosti kupní smlouvy, což by se tedy mělo vztahovat i na nabídku. Úmluva v tomto směru není výjimkou a pravidlo bezformálnosti u uzavírání smlouvy o koupi definuje v čl. 11. Na druhou stranu, hned v následujícím článku se Úmluva snaží vyjít vstříc speciálním požadavkům těch právních řádů smluvních států, které pro zachování platnosti právního jednání požadují písemnou formu ať už pro samotný návrh (či akceptaci) nebo pro smlouvu jako celek. [11,44]
Druhá fáze tradičního kontraktačního procesu – akceptace
Druhou fází kontraktačního procesu je samozřejmě přijetí návrhu na uzavření smlouvy, jinými slovy řečeno, akceptace. Akceptace je projevem vůle určité osoby, který má Úmluvou vymezenu pouze jednu obsahovou náležitost – musí být učiněn bez výhrad. [11]
Třetí fáze tradičního kontraktačního procesu – vznik kupní smlouvy
Je třeba zmínit, že o vzniku kupní smlouvy existuje několik teorií, kdy někteří autoři přiznávají určitou nadřazenost teorii dojití a teorii odeslání. Obě lze považovat za jeden z typických konfliktů mezi kontinentálními právními systémy a common law. Zatímco angloamerické právo vychází především z teorie odeslání, kontinentální právo naopak zdůrazňuje teorii dojití, která reprezentuje názor, že smlouva je uzavřena okamžikem, kdy akceptace dojde navrhovateli. Teorie odeslání pak odkazuje na okamžik samotného odeslání akceptace navrhovateli. Je tedy zřejmé, že základní rozdíl mezi nimi představuje časový úsek samotného doručování, které v jednom případě proběhne po okamžiku uzavření smlouvy, v druhém před ním. Jak dlouhý tento časový úsek bude, samozřejmě záleží na použitém komunikačním prostředku. Z tohoto hlediska se pak nabízí otázka, zdali v dnešní digitalizované době, kdy drtivá většina korespondence probíhá elektronickou cestou, ať už prostřednictvím emailu či faxu, přičemž doručení je prakticky bezprostřední, neztrácí rozlišování teorie dojití a teorie odeslání na významu. Z analýzy nabídky a akceptace jednoznačně vyplývá, že Vídeňská úmluva je založena na teorii dojití. [9,10,11,42]
Kupní smlouvu je možné uzavřít také s odkazem na obchodní podmínky, což představuje v obchodním styku poměrně častý jev, mezinárodní vztahy nejsou výjimkou. O to více se pak může jevit jako zarážející, že do Úmluvy samotné nejsou zahrnuta žádná specifická pravidla, která by upravovala uzavírání smluv se včleněnými obchodními podmínkami. Z toho však nevyplývá, že se Úmluva na smlouvy s obchodními podmínkami nevztahuje a je třeba použít úpravu příslušného rozhodného práva, ale naopak je potřeba zdůrazňovat, že na obchodní podmínky je třeba hledět optikou obecných zásad a pravidel Vídeňské úmluvy. Tento pohled zastává drtivá většina odborné literatury. V souvislosti s Úmluvou se hovoří o dvou pravidlech „last shot“ a „knock out“. Last shot rule, doslovně pravidlo posledního výstřelu, favorizuje tu smluvní stranu, která odkázala na své obecné smluvní podmínky jako poslední, a to za předpokladu, že je druhá strana bez zbytečného odkladu následně neodmítla. Druhé pravidlo, pravidlo knock out, upřednostňuje uzavření smlouvy bez odporujících si ustanovení jednotlivých smluvních podmínek. Součástí smlouvy se tak stávají ty části obchodních podmínek obou stran, které si vzájemně neodporují a ty které si odporují, pak musí být nahrazeny buď ustanoveními Úmluvy, zvyklostmi mezi stranami nebo příslušným ustanovením rozhodného práva. [9,10,11,42]
Přístup soudů k problematice upřednostnění obou pravidel nelze v žádném případě generalizovat. Existují judikáty, ve kterých je využito last shot rule a stejně tak existují rozsudky, kdy se soud uchýlil k aplikaci pravidla knock out. [9,10,42]
Příklad
Last shot rule v judikatuře
Rakouský kupující si v dubnu 2002 objednal určité množství zboží a v objednávce odkázal na své obchodní podmínky. Na základě toho odeslal prodávající potvrzení o objednávce (akceptaci), která odkazovala na standardní podmínky prodávajícího. V další korespondenci mezi stranami pak již kupující na své podmínky neodkázal, naopak prodávající na ně odkazoval v každé své listině a k tomu navíc výslovně upozorňoval kupujícího, že jeho obchodní podmínky se nebudou v žádném případě aplikovat. Jelikož na toto vyloučení kupující nijak nereagoval, dokonce ani v následující komunikaci nezdůraznil platnost svých podmínek, shledal soud (jak v první instanci, tak soud odvolací), že kupující nepřímo akceptoval obchodní podmínky protistrany, které se tak staly patřičným způsobem součástí smlouvy. [44]
Příklad
Knock out rule v judikatuře
Asi nejvýznamnější rozsudek favorizující knock out rule (ve smyslu významu instituce, která jej vynesla) je rozhodnutí Kasačního soudu ve Francii (nejvyššího soudu v soudní soustavě) z roku 1998. Ve sporu šlo o určení příslušného soudu pro řešení sporů vzniklých z obchodního vztahu mezi francouzským kupujícím a německým prodávajícím. Kupující se obrátil na prodávajícího s objednávkou o dodání hydroxidu hlinitého, přičemž odkazoval na své obchodní podmínky, jejichž součástí byla zaprvé určitá jurisdikční doložka a zadruhé ustanovení, že akceptace objednávky protistranou implikuje automaticky akceptaci všeobecných smluvních podmínek kupujícího. Potvrzení objednávky z druhé strany dále odkazovalo na obchodní podmínky prodávajícího, kde byla uvedena klauzule určující příslušnost odlišného soudu, nicméně za takového stavu prodávající poskytl plnění kupujícímu. Kasační soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že odpověď prodávajícího nebyla akceptací, ale protinabídkou. Kasační soud pak dále upřesňuje, že k faktické akceptaci došlo až provedením příslušeného plnění prodávajícím, nicméně to neznamená, že by se strany shodly na jurisdikční doložce jednoho z nich. Z tohoto důvodu použil soud pro určení mezinárodní příslušnosti soudu obecnou kolizní normu obsaženou v příslušných předpisech mezinárodního práva soukromého. [45]
6.1.2.3
Realizační fáze
V realizační fázi obchodního případu se provádí přesun kontrahovaného zboží od exportéra k importérovi. Pokud nastala doba k odeslání zboží, je třeba tuto skutečnost avizovat odběrateli. Avizování má dva cíle. V prvé řadě informujeme odběratele, že může očekávat objednané zboží, v řadě druhé žádáme o upřesnění dopravních a dalších dodacích dispozic. Ne vždy je známa přesná adresa místa, kam má být zboží odesláno. Do této fáze patří volba druhu dopravy a její zajištění, sjednání pojištění té strany, která nese rizika, kontrola případných poruch v realizaci obchodní operace, fakturace, odeslání zboží, zajištění a faktické provedení celních řízení (exportní, importní, tranzitní), pakliže jde o obchod mimo Evropskou unii. U vnitrounijních obchodů máme od našeho vstupu do Evropské unie zajištěn volný pohyb zboží, tzn. obchodování není zatíženo cly ani jinými celními formalitami. Jedinou povinností zpravodajské jednotky je vykázat dodání nebo přijetí zboží v tzv. Intrastatu (statistické vykazování vnitrounijních obchodů).
Dodací podmínky INCOTERMS
V souvislosti s touto fází obchodní operace jsou velmi často zmiňovány dodací podmínky INCOTERMS, což je zkratka pro anglický termín INternational COmmercial TERMS (mezinárodní obchodní podmínky). Jedná se o sadu pravidel, která definují, kdo (myšleno prodávající nebo kupující) a za co (doprava, pojištění, proclení, nakládka, vykládka, dokumentace, exportní balení, kontroly po cestě …) během fyzického dodání zboží zodpovídá. Tato pravidla poprvé formulovala v roce 1936 Mezinárodní obchodní komora v Paříži a dodnes se stará o jejich aktualizaci, což v praxi znamená, že každých 10 let vydává novou verzi těchto dodacích podmínek. Poslední znění INCOTERMS je z roku 2010, kde je popsáno 11 situací, které mohou při dodání zboží nastat. Konkrétně verze z r. 2010 obsahuje dodací podmínky EXW, FCA, FAS, FOB, CPT, CIP, CFR, CIF, DAT, DAP a DDP. Příští rok, tedy v roce 2020, se chystá po deseti letech jejich další update čili dodací podmínky INCOTERMS 2020.
Proč jsou dodací podmínky tak důležité a prakticky se kolem nich točí celá realizační fáze obchodní operace? Protože precizně popisují povinnosti vznikající v oblasti nákladů a rizik prodávajícího a kupujícího při dodání zboží a pokud se na některé z nich strany obchodu dohodnou ve smlouvě, výrazně tím snižují riziko potenciálně finančně nákladných nedorozumění. Pokud jste prodávající a nechcete nebo nemáte možnost zajišťovat ani hradit dopravu, celní služby, pojištění zásilky, určité povinné dokumenty potřebné pro export a import a další záležitosti související s dodáním zboží, pravděpodobně se vám bude zamlouvat dodací podmínka EXW, která všechny tyto povinnosti přisuzuje kupujícímu. A naopak. Pokud se prodávající je schopen postarat o dodání zboží až do domu, proclít jej, pojistit, vybavit potřebnými doklady, bude pro něj vhodná dodací podmínka DDP, při které tyto povinnosti nese prodávající. Už chápete, jak se dodání zboží zjednoduší, pokud budete používat dodací podmínky INCOTERMS? Ne? Pokud se prodávající a kupující ve smlouvě, kontraktu, objednávce nebo prostě jen v mailu dohodnou, na jaké konkrétní obchodní paritě (podle jaké dodací podmínky) bude obchod realizován, nic dalšího si domlouvat nemusí, protože veškeré své povinnosti týkající se dodání zboží mají popsané v publikaci Mezinárodní obchodní komory v Paříži. Jejich dobrou znalost oceníte i u vnitrostátního obchodu, kdy prodávající a kupující mluví stejnou řečí. U mezinárodního obchodování, kdy exportér mluví čínsky a importér česky, teprve pochopíte, kolik času, peněz a nervů vám dobrá znalost dodacích podmínek INCOTERMS ušetří.
Příklad
Pro ilustraci uvádíme příklad řešení mezinárodního sporu, kdy během dodání došlo ke zničení zásilky a rozhodce posuzoval, která strana nesla za zničení zboží odpovědnost.
Rozhodnutí Cámara Nacional de Apelaciones en lo Comercial, Argentina, ze dne 31. října 1995 (47.448). Strany sporu Bedial S.A. v. Paul Müggenburg and Co. GmbH
Argentinský kupující a německý prodávající spolu uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem bylo dodání sušených hub. Ve smlouvě byla oboustranně sjednaná a potvrzená dodací parita CFR (COST AND FREIGHT) (… named port of destination) INCOTERMS 1990. Dodací doložka CFR „náklady a přepravné“ může být uplatněna pouze v lodní dopravě a znamená, že prodávající (v našem případě tedy německá strana) splní svou povinnost v německém přístavu nalodění, když dodá zboží přes zábradlí lodě. Dále je jeho povinností zaplatit náklady za přepravu až do ujednaného přístavu určení (v našem případě Buenos Aires) a celně odbavit zboží ve vývozu. Co se týče rizika, nebezpečí ztráty a poškození zboží, toto přechází z prodávajícího na kupujícího (v našem případě na argentinskou stranu) po dodání zboží přes zábradlí lodě již v německém přístavu nalodění. Zjednodušeně řečeno, náklady na námořní přepravu do Buenos Aires hradí německý prodávající, zatímco riziko, které čeká zboží na moři, nese argentinský kupující, tzn. měl by zvážit jeho pojištění. Během přepravy do přístavu v Buenos Aires došlo ke zničení celé dodávky. Argentinský kupující podal žalobu, kde tvrdil, že předmětné zboží mělo vady ještě před naložením. Soud rozhodl, že dle sjednané dodací parity přešlo riziko a nebezpečí zničení či zkázy zboží na argentinského kupujícího již v přístavu nalodění v Německu po jeho dodání přes zábradlí lodě. Německého prodejce tedy není možné za zničení zásilky sušených hub činit odpovědným, protože nebylo prokázáno, že by předmětné houby byly na loď naloženy již zkažené nebo jejich zničení bylo způsobeno jiným porušením jeho povinností. Žaloba tak byla zamítnuta a žalobce, tedy argentinský kupující musel německé straně za dodávku zaplatit plnou kupní cenu uvedenou ve smlouvě. [41,46]
6.1.2.4
Fáze převzetí a placení
V každé kupní smlouvě je vhodné podrobně a přesně stanovit podmínky, za kterých bude probíhat platba. U mezinárodních kupních smluv je to obzvlášť neuralgická smluvní pasáž. Když totiž obchodujete přes půl světa, je odpověď na otázky kdy, kde a jak mnohem důležitější, než když máte obchodního partnera za humny a jeho platební morálku si můžete osobně ohlídat. Volba vhodné platební podmínky totiž zásadně ovlivňuje nejen výši konečné kupní ceny, ale odráží i některá podstatná rizika, například riziko opožděných plateb, platební neschopnosti nebo dokonce nevůle. Navíc způsob platby je jedním z faktorů, který zásadně ovlivňuje výběr dodavatele. Kdo platí hned nebo ještě líp předem, má přednost.
Ve smluvní části řešící platební podmínky musíme určit hlavně místo, čas a způsob úhrady kupní ceny kupujícím. Místo úhrady nám říká, kde je kupní cena splatná a jinak jej nazýváme také platební domicil. Obvykle jde o sídlo bankovního ústavu, kde má prodávající nebo kupující veden svůj běžný účet. Vedle adresy banky se v platební podmínce uvádí i číslo běžného účtu prodávajícího (věřitele). Vzhledem ke geografické vzdálenosti a tím pádem velké rizikovosti se ale mezinárodní platby obvykle neuskutečňují přímo, ale smluvní strany využívají bankovních služeb či služeb specializovaných finančních institucí, v některých zemích to také mohou být služby zasilatelů nebo dopravců. Pokud se platba uskutečňuje oproti předání zboží nebo dokumentů, pak je místo placení určeno v místě převzetí. Pokud platební domicil není smluvně určen, měl by dlužník platit v sídle prodávajícího. Samotná volba platební podmínky vychází z obchodních zvyklostí a uzancí u různých druhů zboží (komodity obchodované na burze, zboží investičního charakteru, spotřební zboží …), místních obyčejů a zvyků, z vybudované důvěry mezi podnikateli, jejich síly, vlivu, bonity, ale i kapitálových nebo organizačních vazeb. Ve smluvní části, která stanovuje platební podmínky obchodu, často bývají přesně vymezeny i další významné momenty. Například povinnost uhradit úroky v případě prodlení s platbou, povinnost doložit společně se zbožím i smluvně ujednané doklady a dokumentaci a neradno zapomínat také na způsob zajištění platby. Může být využito pojištění, zástavní právo, výhrada vlastnictví, bankovní či jiné záruky nebo dokumentární platby. [1,4]
Z hlediska okamžiku, doby či momentu, úhrady kupní ceny se v mezinárodním obchodě setkáváme s placením v ujednané lhůtě splatnosti, to znamená s určitým časovým odstupem po dodání zboží, s placením při samotném dodání zboží či dokumentů a v některých případech i s placením předem. Obvykle se ve smlouvě použije zavedený název zvoleného platebního prostředku nebo jeho zkratka. [39]
- Placení předem (Advance Payment, Cash–in–Advance) se v mezinárodním obchodě používá spíše výjimečně. Tento způsob úhrady je maximálně výhodný pro prodávajícího. Kupující financuje obchod předem a nese riziko, že prodávající nedodá zboží řádně, ve smluveném termínu, místě a s dohodnutými dokumenty. Platba předem se v praxi využívá plně pouze u vysoce rizikových obchodů. Častěji můžeme vidět částečnou úhradu předem, tak řečenou akontaci. Ta se obvykle využívá v těch případech, pokud má kupující z nějakého důvodu zájem prodávajícího financovat. Často jde o zakázkové výroby nebo projekční práce a obvykle činí 10 až 20 procent z budoucí kupní ceny.
- Hotovostní platba (Cash Payment) je taková platba, která probíhá prostřednictvím fyzických peněz neboli hotovosti. V mezinárodním obchodě je výjimečná a můžeme se s ní setkat pouze při obchodování na ne příliš vyspělých trzích.
- Dokumentární platba (Cash Against Documents) na rozdíl od plateb předem se v mezinárodním obchodě používá velmi často a téměř u všech komodit. Jde o platbu vázanou na předložení sjednaných dokumentů. Prodávající tak má kontrolu nad zbožím až do jeho zaplacení. Dokumentární platby minimalizují obchodní riziko obou smluvních stran a jako kvalitní platební nástroj představují možnost získat výhodnější cenové podmínky. Mezi okamžikem předání dokumentů prodávajícím a momentem jejich převzetí kupujícím bývá mnohdy obrovský časový rozdíl, který se odvíjí v závislosti na geografické vzdálenosti zahraničního trhu a zvoleného způsobu přepravy zboží. Rozeznáváme dva, respektive tři typy dokumentárních plateb:
- Úhrada s časovým odstupem po splnění kupní smlouvy (Open Account Delivery) neboli úvěr. V současné době se jedná o nejčastěji používanou platební podmínku v rámci vnitrounijního a tuzemského obchodu. Odběratel provádí platbu v dohodnuté lhůtě splatnosti, bezhotovostně obvykle bankovním převodem. Jde o takzvaný hladký plat, který patří k jednoduchým, levným a často používaným způsobům placení, nicméně na druhou stranu předpokládá vysokou míru vzájemné důvěry mezi obchodními partnery. Při úvěrování obchodu totiž náklady spojené s dohodnutou lhůtou splatnosti nese prodávající. Odklad platby zvyšuje míru všech druhů podnikatelských rizik, která je možno omezit například pojištěním, ručením či třeba zástavním právem. Obrovská světová konkurence se postarala o to, že se lhůty splatnosti neustále prodlužují a vývozci, aby v ní obstáli, jsou nuceni nést rizika spojená s tímto způsobem platby. [39]
Zajímavost
Pro urychlení plateb je vhodné ve faktuře uvádět takzvaný SWIFT kód banky prodávajícího. O co jde a kde se tato povinnost vzala?
Komunikace mezi bankami se technicky uskutečňuje různými prostředky. V minulosti byly zprávy zasílány telefaxem, dálnopisem nebo poštou. Na konci šedesátých let minulého století začal výrazně narůstající počet mezinárodních bankovních operací převyšovat možnosti klasického ručního zpracování i možnosti tehdejších telekomunikačních prostředků. Banky byly nuceny budovat vlastní zúčtovací systémy ve svých národních jazycích a s vlastními telekomunikačními postupy, což v běžném platebním styku, hlavně mezinárodním, vedlo často k nedorozumění a zpracování plateb velmi komplikovalo. Postupně byl vybudován celosvětový počítačově řízený systém pro dálkový přenos dat mezi bankami SWIFT, který je spravován společností SWIFT vystupující pod stejnou zkratkou (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication – Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční telekomunikace), která vznikla v r. 1973 v Belgii s cílem sjednotit a standardizovat mezibankovní komunikaci a umožnit přenos dat mezi bankami a dalšími finančními institucemi s obzvláštním důrazem na spolehlivost a bezpečnost. V roce 1977 byl systém SWIFT zprovozněn. První standardizovanou finanční zprávu swiftovou sítí měl tu čest poslat princ Albert, současný král Belgie, v květnu 1977. V současnosti SWIFT používá k mezinárodním převodům přes 10,5 tisíce bank z celého světa. Jde o nejrozšířenější mezinárodní transakční nástroj ve světě, přes který se denně uskuteční více než 21 milionů plateb. Zastaralé národní telekomunikační soustavy tak byly celosvětově nahrazeny tímto moderním elektronickým systémem. Závislost jednotlivých zemí na něm může být v ojedinělých případech využita například v politickém boji tak, že je navrženo vyloučení země ze SWIFTu. Jde o sankci, kterou evropští politici trestají některé země za jejich mezinárodní přešlapy. V minulosti tak byl ze SWIFTu vyloučen třeba Irán a v tomto smyslu se uvažovalo i o potrestání Ruska za jeho roli v ukrajinském konfliktu.
V rámci SWIFTu má každá zúčastněná banka svůj jedinečný kód (BIC), kterým se v rámci elektronické komunikace identifikuje. A z čeho se SWIFT/BIC kód vlastně skládá? Jde o jedenáctimístný údaj, který je tvořen následovně:
- čtyřmístný kód banky (např. FIOB – Fio banka, a.s. Praha),
- dvoumístného kódu země, identifikujícího zemi nebo geografické území, na němž je umístěno sídlo (CZ pro ČR),
- dvoumístného kódu místa/regionu (PP pro Prahu),
- a volitelného třímístného kódu pobočky banky.
Příklad
Při zasílání mezinárodních plateb je třeba zadat číslo účtu ve formě IBAN a také BIC (SWIFT) kód, což je mezinárodní kód banky.
Příklad:
- číslo účtu u české Fio banky je: 2667001/2010,
- IBAN: CZ83 2010 0000 0000 0266 7001 (Skládá se z těchto částí: CZ (standardizované označení ČR) ** (dvě kontrolní čísla) 2010 (čtyřmístný kód banky) 0000 00 (šestimístné předčíslí účtu, u čísla bez předčíslí se nahrazuje nulami) ** **** **** (desetimístné číslo účtu, v případě méně čísel je zleva doplněno nulami),
- BIC: FIOBCZPPXXX.
Souhrn
V kupní smlouvě (mezinárodní nevyjímaje) najdeme dva druhy velmi významných podmínek, bez jejichž sjednání by se předmětný obchod stal jedním velkým chaosem.
Dodací podmínky vymezují povinnosti stran kupní smlouvy, tedy prodávajícího a kupujícího, které souvisí s dodáním a převzetím zboží. Konkrétně určují kdo, zda prodávající nebo kupující, organizuje, zajišťuje a hradí dopravu, pojištění, exportní, tranzitní i importní celní služby, nakládky, vykládky, překládky, průvodní dokumentaci, exportní balení … Při jejich volbě je vhodné využít mezinárodní obchodní zvyklosti INCOTERMS, které nabízejí výběr z několika detailně popsaných situací, které mohou z hlediska přechodu nákladů a rizik při dodání zboží nastat.
Z platebních podmínek v kupní smlouvě se dozvíme vše o místě, času a způsobu úhrady kupní ceny. Ta může být provedena předem, tzn. může časově předcházet splnění kupní smlouvy, může být provedena současně s jejím splněním nebo v domluvené lhůtě splatnosti, tedy s určitým časovým odstupem po jejím splnění. Co se týče způsobu úhrady, máme také na výběr z několika možností. Můžeme platit hotově, bankovním převodem nebo dokumentární platbou. Na zvážení je vždy otázka zajištění plateb. Zvlášť v případě nových zahraničních klientů, se kterými ještě podnikatel nemá žádné nebo jen minimální zkušenosti.
Praxe mezinárodního obchodu, používané zvyklosti a uzance tak daly vzniknout propracovanému systému vzájemně provázaných dodacích a platebních nástrojů.
6.1.2.5
Fáze uzavření
Fáze uzavření nastává až po zaplacení dodávky zboží a zahrnuje její zaúčtování, sestavení výsledné kalkulace a v rámci sjednané záruční doby také řešení reklamací či případných sporů.
Zaúčtování obchodního případu
Účtovat se budete učit v jiném předmětu, nicméně jen pro rychlou orientaci uvádíme, že se budete pohybovat v účtové třídě 3 – Zúčtovací vztahy neboli vztahy v podobě závazků a pohledávek. Kromě pohledávek za odběrateli zde také najdete závazky vůči dodavatelům, zaměstnancům či finančnímu a celnímu úřadu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že pokud účetní dostane od pracovníků logistiky, nákupčích, prodejců, celních zástupců … špatné informace, daný obchodní případ nikdy nemůže dobře zaúčtovat. Pokud v podniku nefunguje komunikace nebo v určitých momentech selhává, výsledek je tristní, což je živnou půdou pro následné celní či daňové kontroly.
Výsledná kalkulace
Co se týče kalkulací, podle doby, kdy je sestavujeme, rozlišujeme kalkulaci předběžnou a výslednou. Primárně je nutno před zahájením každé obchodní operace udělat kalkulaci předběžnou a po jejím ukončení kalkulaci výslednou. Jak již samotný název napovídá, předběžné kalkulace vycházejí z údajů za minulá období, pokud se obchody opakují. Přebíráme do nich informace o nákladech již uskutečněných obchodů. Je třeba věnovat pozornost tomu, zda nedošlo ke změnám v použitém materiálu, technologiích, spotřebě pracovního času, cenách vstupů při realizaci obchodu, dopravě, balení, sazbách cel, dovozních daní, uvalení nových zákazů nebo omezení … Minulé náklady tak nemůžeme přebírat bezmyšlenkovitě a pasivně, ale je třeba vždy zohlednit realitu a vycházet nejen z norem spotřeby a pracnosti, ale také z kvalifikovaných odhadů, zkušeností z minulých obchodů, režijních rozpočtů … Hlavním cílem předběžné kalkulace je zjistit, jaké náklady (včetně transportu, pojištění zásilky, exportního či importního balení, exportní či importní dokumentace, cel, daní a dalších dovozních poplatků) budou vynaloženy na daný obchodní případ (kalkulační jednici) a zda se tedy vůbec vyplatí daný výrobek vyvážet či dovážet. Výsledná někdy nazývaná též následná kalkulace se naopak sestavuje po ukončení obchodního případu a poskytuje podnikateli důležité informace o skutečných nákladech, které na něj byly vynaloženy. Základní podklady a informace pro výslednou kalkulaci najdeme zejména v evidenci výroby a vnitropodnikovém účetnictví. Jak předběžná, tak zejména výsledná kalkulace jsou takzvaně cenotvorné, to znamená že z nich vycházíme při tvorbě ceny obchodního případu (kalkulační jednice), což je zejména u mezinárodních obchodů nutné pečlivě sledovat, protože nečekané náklady vznikající v zahraničí mohou velmi lehce předpokládaný pohádkový zisk proměnit na reálnou strašidelnou ztrátu.
Reklamační řízení
Co se týče reklamačního procesu, ten u mezinárodních obchodů probíhá podle Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží známé pod názvem Vídeňská úmluva. Jde o postup, jehož prostřednictvím kupující vytýká prodávajícímu vadné plnění. Své nároky může kupující uplatnit díky čl. 38 a 39 zmiňované Úmluvy. Podle míry vadného plnění ze strany prodávajícího může být smlouva porušena podstatným nebo nepodstatným způsobem. Pakliže k tomu dojde, může kupující požadovat výměnu nebo opravu dodaného zboží, snížení kupní ceny a odstoupení od smlouvy nebo může vyžadovat náhradu škody. Aby kupující mohl uplatnit škodní nároky, musí prokázat existenci vady zboží. Velmi důležitý v mezinárodním obchodu je okamžik přechodu nebezpečí z prodávajícího na kupujícího. V jeho explicitním určení pomáhají dodací doložky INCOTERMS, které přesně definují místo dodání (závod, přístav, letiště, kontejnerové překladiště, železniční depo …), což je bod, ve kterém přecházejí náklady a rizika dodání zboží z prodávajícího na kupujícího. Jestliže je předem zřejmé kdy a kde přechází rizika za zboží z jedné smluvní strany na druhou, lze také přesně určit, na které smluvní straně leží odpovědnost za vady. Úmluva v zásadě dělí vady na zjevné a skryté. Zjevné vady na rozdíl od skrytých lze objevit prohlídkou zboží. Otázkou je, co to je vadné plnění. Podle Vídeňské úmluvy je to cokoliv, co je v rozporu se smlouvou, tedy množství, identifikace zboží, balení, jakost. Pokud kupující zjistí vady zboží, lhostejno zda jde o vady zjevné nebo skryté, musí je reklamovat u prodávajícího. Reklamace zachovává kupujícímu nároky z vad. Pokud tak neučiní dohodnutým způsobem a v dohodnuté lhůtě, jeho právo prekluduje. [41]
Příklad
Jako příklad uvádíme výsledek soudního rozhodnutí, kdy předmětem sporu bylo vadné plnění při mezinárodní dodávce zboží.
Rozhodnutí Arrondissementsrechtbank Zwolle, Nizozemí, ze dne 5. března 1997 (HA ZA 95-640). Strany sporu CME Cooperative Maritime Etaploise S.A.C.V v. Bos Fishproducts Urk BV.
Francouzský prodávající dodal ryby nizozemskému kupujícímu, který je poté zpracoval na rybí filety a dál prodával svým zákazníkům. Tito zákazníci si pak stěžovali na kvalitu filet. Kupující odmítl zaplatit část kupní ceny a požadoval po prodávajícím náhradu škody. Soud rozhodl, že kupující měl prohlédnout zboží, jakmile to bylo možné, což v tomto případě bylo hned po dodání zboží či krátce poté. Nutnost prohlídky v takto krátké lhůtě soud odůvodnil tím, že se jednalo o mražené potraviny, dále že jde o praxi zavedenou v tomto potravinářském odvětví a v neposlední řadě že se jedná o zboží podléhající rychlé zkáze, které je určeno k dalšímu zpracování. Následné zpracování totiž zabraňuje prodávajícímu zjistit, zda bylo zboží vadné již v době jeho dodání. Navíc se prokázalo, že kupující měl příležitost prohlédnout celou dodávku ryb před tím, než je zpracoval, a to nejen vzorek. Vliv na dobu pro učinění prohlídky měl také fakt, že kupující již řádně a včas reklamoval u prodávajícího jinou předchozí dodávku ryb. Soud tak rozhodl, že prohlídka nebyla provedena včas. [41,47]