Pakt stability a růstu (Stability and Growth Pact)

Zdroj: zavedenieura.cz, 1. prosince 2013, Autor: prof. Ing. Oldřich Dědek, CSc., národní koordinátor pro zavedení eura v ČR

Pakt stability a růstu je tvořen souborem evropských právních norem, jejichž první podobu schválila v červnu 1997 Evropská rada na svém zasedání v Amsterodamu. Jde o dohodu mezi členy eurozóny ohledně koordinace jejich rozpočtových politik tak, aby případnými vysokými schodky státních rozpočtů nebo vysokými veřejnými dluhy neohrožovaly stabilitu eura a nezvyšovaly inflaci v eurozóně. Tato dohoda se částečně vztahuje i na země EU, které nepřijaly euro jako svou měnu. Za přijetím Paktu stály obavy Německa, aby zodpovědná rozpočtová politika, k níž v období příprav na měnovou unii motivovalo jednotlivé státy plnění maastrichtských konvergenčních kritérií, byla zajišťována na trvalém základě i po získání členství v měnové unii.

Pravidla Paktu prošla několika revizemi. Současně Pakt stojí na těchto hlavních zásadách:

Na členskou zemi, s níž je zahájena procedura při nadměrném schodku, mohou být aplikována následující nápravná opatření:

Euro – nástroj, který se vymkl kontrole

Přijmout dnes euro by byla chyba pro nás i pro eurozónu, píše finanční expert Tomáš Hlaváč v dalším díle svého seriálu o EU.

Zdroj: Lidové noviny, 17. ledna 2019

Euro bylo vymyšleno v 90. letech jako nástroj další integrace EU. Někdo říká, že to byl ústupek Německa za to, že ostatní země Unie souhlasily se sjednocením. To zní logicky, protože kdo by se dobrovolně zbavil německé marky, respektive rozpustil ji v liře a francouzském franku?

Postupně měly euro převzít všechny členské země EU. Odpovědnost za něj převzala nově vzniklá Evropská centrální banka (ECB), která zasahuje zejména stanovením úrokových sazeb. Ty řídí ECB tak, aby se inflace v zemích eurozóny pohybovala okolo dvou procent. Celý proces je dán tzv. Paktem stability a růstu, jenž členským zemím eurozóny zejména stanovuje limity na jejich zadlužování.

Až potud ECB pracuje na podobných základech jako ČNB. Rozdíl spočívá v tom, že zatímco ECB v časech krize a po ní nakupovala do své bilance dluhopisy zemí eurozóny, aby stimulovala ekonomiku (lidově řečeno tiskla peníze), ČNB pro dosažení podobného cíle držela několik let kurz koruny nízko. Soudě podle ekonomického růstu posledních let, strategie ČNB byla řádově lepší.

I když hlavní motivace vzniku eura byla nepochybně politická, otcové zakladatelé se snažili argumentovat i výhodami ekonomickými, zejména snížením transakčních nákladů, měnových rizik a ulehčením cestování. Technicky bylo zavedení eura v roce 2000 úspěchem, občané i podniky si na něj rychle zvykli. V tom špatném slova smyslu si na něj rychle zvykli zejména jižní členské státy EU, které se do eurozóny nikdy neměly dostat.

Začaly si půjčovat jako o závod a ztratily všechny obranné reflexy, které měly, když musely udržovat volnou směnitelnost svých původních měn. Výsledkem byly známé události v Řecku, kdy se země udržela v eurozóně jen za cenu masivního odpisu pohledávek ze strany soukromých, hlavně německých subjektů. Řekové pochopitelně viní Němce, že jim draze prodávali zbraně, a považují odepsané německé pohledávky jen za férové narovnání.

Euro bylo rovněž jedním ze základních článků ambiciózní strategie EU vyhlášené v roce 2000 a směřující k ekonomickému dohnání USA. Tento projekt, poté co do něj byly nality miliardy, fatálně selhal, a USA dokonce zas o kousek utekly. Kolik z tohoto neúspěchu lze připsat euru, těžko odhadnout. Spíš se jedná o vítězství soukromé iniciativy preferované v USA nad sociálním inženýrstvím, které převládá v EU.

Časovaná bomba

Pokud jde o použití eura v platbách na celém světě, společná evropská měna neustále dotahuje zatím dominující dolar. V současné době se pomocí eura uskuteční přibližně 36 procent plateb, pomocí dolaru 40 procent. To vypovídá o nezpochybnitelné hospodářské síle EU, ale není to důkaz, že bez eura, respektive bez některých zemí v eurozóně, by členské státy Unie hospodářsky nerostly ještě rychleji.

Česko euro nemá a ani se nechystá jej přijmout. V současnosti by to vzhledem k problémům eura byla chyba pro nás i pro eurozónu. To však neznamená, že se nás tento problém vůbec netýká. Podmínky Paktu stability porušuje dnes – ať už veřejně, anebo skrytě – minimálně polovina zemí eurozóny a tato časovaná bomba při nejbližší krizi vypukne. Pro nás to snad nebude mít následky fatální, ale „jen“ ohrožující a bude to provázeno výrazným poklesem ekonomiky.

Řeckou krizi vyřešilo především silné Německo a jeho silná kancléřka. Na Itálii a Francii už síla nebude. EU by rozhodně neměla bránit odchodu z eurozóny těm státům, které tam prostě ekonomicky nepatří, naopak by jim měla odchod usnadnit jednorázovými stimuly. Zóna nového eura zahrnující Německo, Rakousko, Nizozemsko a Lucembursko by mohla fungovat bezvadně. K takovým zemím by byla čest se připojit. [6]

20 let eurozóny a její omyly

Autor: Jan Skopeček, místopředseda rozpočtového výboru Poslanecké sněmovny PČR a ekonomický expert ODS, zdroj: www.info.cz, 7. ledna 2019

Se začátkem roku 2019 si připomínáme 20 let existence společné evropské měny. Euro se 1. ledna 1999 stalo jedním z největších ztělesnění velkého integračního skoku, který s sebou přinesla tzv. Maastrichtská smlouva. Tato smlouva znamenala systémový, strukturální přechod od spolupráce do té doby suverénních, evropských národních států k budování samostatné, nadnárodní politické entity s vlastními pravomocemi přenesenými z národní úrovně. Z Evropského společenství (ES) se stala Evropská unie (EU). Společná měna, a tedy i společná nadnárodní měnová politika, byla praktickým a podstatným krokem k realizaci nadnárodního evropského superstátu, který – bez ohledu na svoji konečnou formální podobu a jméno – měl (a má) za cíl nahradit koncept historicky fungujících národních států.

Odtud také pramení často míjející se argumentace mezi zastánci a kritiky fungování eurozóny. Zatímco najdeme bezpočet ekonomických argumentů a dat usvědčujících euro z obrovských nákladů a systémových defektů, jeho zastánci jsou k nim hluší. Pro ně nejde o projekt ekonomický, ale o projekt politický.

Společná evropská měna je pro eurofederalisty praktickým potvrzením dosažené hloubky evropské integrace. A nejen to, jak ukazují současné plány a návrhy na úrovni EU, je i důvodem a předpokladem k integraci, resp. centralizaci a unifikaci ještě hlubší. A to bez ohledu na to, kolik to občany evropských zemí stojí. To nakonec ukazuje i zkušenost s předluženým Řeckem, kdy evropští politici překročili další „integrační rubikon“ a umožnili do té doby nemyslitelné a nedovolené spolupodílení se daňových poplatníků ostatních zemí eurozóny na státním dluhu Řecka.

Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nicméně na Nový rok oslavil 20 let existence eura prohlášením, že evropská měna přinesla prosperitu, ochranu občanům a stala se symbolem jednoty, suverenity a stability. Svědčí to o míře neschopnosti zastánců eura vnímat ekonomickou realitu. Euro určitě nepřineslo zemím eurozóny prosperitu, jak tvrdí předseda EK a jak slibovali otcové eura. Země eurozóny rostou dlouhodobě pomaleji než ostatní vyspělé země, ve srovnání s rozvíjejícími se ekonomikami nemluvě. Zatímco eurozóna rostla v průměru mezi léty 1999–2017 o 1,4 %, země OECD rostly v průměru o 2 %, celosvětové HDP rostlo ve stejném období v průměru o 3,7 %. Dlouhodobě klesá podíl evropských zemí na světové ekonomice (z 25 % na celosvětovém HDP v r. 2000 na 17 % v r. 2015), poslední desetiletí klesají i průměrná tempa růstu produktivity práce evropských ekonomik. Netvrdím, že jediným viníkem je euro. Za relativním ekonomickým úpadkem Evropy stojí především přeregulovaná a předotovaná ekonomika v kombinaci s demotivujícím, přebujelým, sociálním státem. Rozhodně však nelze tvrdit, že euro by Evropě přineslo prosperitu.

Euro nepřineslo ani stabilitu. V ekonomické krizi odstartované v roce 2008 padala ekonomika eurozóny hlouběji, než padalo celosvětové HDP, ale ekonomický propad eurozóny byl také hlubší než průměrný propad nejvyspělejších ekonomik sdružených v OECD. V r. 2009 klesl HDP eurozóny o  − 4,5 %, země OECD o  − 3,4 %, celosvětový HDP pak o  − 0,5 %. I oživení po krizi bylo v případě eurozóny slabší a pomalejší než v případě celosvětové ekonomiky i průměru zemí sdružených v OECD. Nezafungovala tak teze do dneška mnohými opakovaná, že spojením evropských zemí do měnové unie vznikne odolnější blok proti ekonomickým šokům a krizím. Neproběhla ani slibovaná konvergence ekonomik eurozóny. Propastný rozdíl mezi jižním a severním křídlem je dobře známý. Lékem na záchranu eurozóny mají být institucionální změny. Po finančních mechanismech, resp. vzniku transferové unie, kdy daňoví poplatníci nejen z těch nejbohatších členských států platí a ručí za dluhy jiných států, zejména Řecka, se mluví např. o společném rozpočtu eurozóny či společných evropských dluhopisech, což je prvotřídní ukázka rozšíření morálního hazardu uvnitř eurozóny. Společným jmenovatelem všech navrhovaných změn je přenos pravomocí ve fiskální oblasti na evropskou úroveň. Zkrátka jakákoliv krize a jakékoliv problémy jsou opětovně využity pro další centralizaci a unifikaci. Přitom eurozóna neplní ani svoje pravidla dávno vzniklá a platná. Maastrichtské kritérium stanovující maximální podíl dluhu na HDP ve výši 60 % neplnilo v r. 2017 12 (!) zemí eurozóny. Lze tak uzavřít, že v r. 2019, kdy česká koruna bude slavit 100 let své existence, je dobré eurozónu sledovat z dostatečné vzdálenosti a s českou korunou v peněžence. [6]