Jak již bylo řečeno, obchodní politika se pohybuje mezi dvěma krajními přístupy, a to liberalismem a protekcionismem. Zahraniční obchodní politika státu využívá zejména dvou hlavních typů nástrojů: smluvní a autonomní. Autonomní nástroje jsou ty, o jejichž použití rozhodují jednotlivé státy. Smluvní nástroje se naopak aplikují na základě bilaterálních a multilaterálních obchodních smluv, dohod a závazků vyplývajících z členství v mezinárodních organizacích. [2,3]
Autonomní nástroje můžeme dělit z různých hledisek, nejčastěji takto:
- pasivní tarifní – cla, daně, dovozní poplatky,
- pasivní netarifní – kvantitativní restrikce (kvóty, tarifní suspenze), embarga, omezení (licence, certifikace, minimální ceny, dovozní přirážky, dovozní depozita, technické a zdravotní normy …),
- aktivní proexportní – vývozní subvence či dotace, daňové úlevy, vývozní prémie, úvěrování vývozu, státní záruky na úvěry, pojišťování vývozních rizik, podpora vědy a výzkumu, propagace. [2,3,31]
Jedná se o fiskální (finanční) nástroje regulace mezinárodního obchodu. V případě cla nejde o daň, ale o poplatek, který má charakter daně. Vybírá ho stát prostřednictvím celníků a je uvaleno na dovážené nebo vyvážené (ve světě velmi zřídka) zboží. Pokud vláda uvalí nové nebo zvýší stávající celní sazby, vždy dojde ke snížení celkového objemu importu. Jestliže stát zavede dovozní clo, zvýší se cena dovážených výrobků na místních trzích, čímž se sníží poptávka a v konečném důsledku i jejich dovážené množství, což zvýhodňuje místní výrobce. Je zřejmé, že dovozní clo je nástrojem zvyšujícím cenu importovaného zboží, vytvářejícím výhodnější podmínky pro domácí výrobce, a tím pádem podílejícím se na udržení pracovních míst v domácí ekonomice. Tarifní nástroje mohou být použity i u vyváženého zboží. S ohledem na to, že vývozní cla jsou vnímána jako poškozující místní průmyslová odvětví, zatímco dovozní cla jako pomoc domácímu průmyslu a zemědělství, vývozní tarify se uvalují velmi, velmi zřídka. [2,3]
Cla, stejně jako ostatní nástroje, můžeme dále dělit podle různých hledisek:
- dle pohybu zboží – tranzitní, dovozní, vývozní,
- dle použité sazby – valorické (uvaleno v %), specifické (uvaleno na měrnou jednotku), kombinované (kombinace valorického a specifického výpočtu),
- dle celního sazebníku – všeobecné a smluvní,
- dle účelu uvalení – ochranné, fiskální, odvetné, antidumpingové, vyrovnávací, preferenční …[2,3]
Jedná se o netarifní (nefinanční) nástroj hospodářské politiky. Dovozní kvóta je přímou restrikcí dovozu množství určitého dováženého výrobku. Stát přímým zákazem sníží dovážené množství vybraných výrobků, a tím zvýší jejich tržní cenu. V Evropské unii kvóty znamenají stanovené množství zboží (vyjádřené hodnotou nebo měrnou jednotkou), které smí být v určitém období propuštěno do režimu volného oběhu za sníženou nebo nulovou celní sazbu. Dovoz zboží nad tuto kvótu není zakázán, ale je zatížen vysokými cly. V Evropské unii jsou používány preferenční a smluvní celní kvóty. Smluvní kvóty je možné čerpat při dovozu zboží ze všech třetích zemí (tzv. erga omnes země). Na čerpání preferenční kvóty má dovozce nárok pouze u dováženého zboží s prokázaným původem ze země nebo skupiny zemí, pro kterou je kvóta určená. Množstevní kvóty jsou společné pro všechny členské státy Evropské unie, což znamená, že jejich čerpání se sleduje centrálně, a nikoliv v každém státě zvlášť. [2,3,54]
Celní množstevní kvóty je možné v Evropské unii obecně rozdělit do dvou skupin, a to
- Kvóty sledované Generálním ředitelstvím pro zemědělství (DG AGRI). Jde o množstevní kvóty na zemědělské komodity, kdy jejich čerpání je podmíněno předložením licence. Bez AGRIM nebo AGREX licence, kterou je možné si opatřit na SZIF (Státním zemědělském a intervenčním fondu) na sníženou sazbu cla není možné dosáhnout.
- Kvóty sledované Generálním ředitelstvím pro daně a celní unii (DG TAXUD). Čerpání těchto kvót je zajišťováno metodou „First – come – first – served“. V České republice tuto metodu nazýváme „Kdo dřív příjde, ten dřív mele“.
Důvody pro uvalení kvót jsou různé. Jedním z nich je ochrana domácích výrobců před zahraniční konkurencí. Dalším důvodem je docílení poklesu importů při řešení deficitu obchodní bilance. Vyspělé země používají kvóty především u zemědělské produkce, aby ochránily vlastní zemědělství a rozvojové nebo nejméně rozvinuté země naopak u průmyslové produkce, aby stimulovaly rozvoj místního průmyslu. [2,3,54]
Příklad
Americký protekcionismus spustil dominový efekt
Ocelářská unie, 23. 8. 2019
Spojené státy na jaře 2018 oznámily uvalení cel na dovoz hliníku a oceli ve výši 10 % a 25 %. Cla byla zavedena v několika krocích na všechny země s výjimkou Austrálie. Amerika jako zásadní dovozce oceli (35 milionů tun ročně) je tedy náhle pro vývozce méně atraktivní. Pro americké zákazníky je dovážená ocel dražší, takže se jí buď budou snažit nahradit domácí ocelí, anebo – v případech, kdy se daný produkt v USA nevyrábí – jednoduše zaplatí více a zvýšené náklady pak přenesou na americké spotřebitele. Velký objem oceli, který by normálně skončil na americkém trhu, tak bude najednou hledat uplatnění na jiných trzích. V reakci na tuto protekcionistickou politiku USA se řada jiných států, které jsou nejen producenty, ale i dovozci oceli, rozhodla přistoupit k omezení přístupu zahraniční oceli na domácí trh.
Evropská unie v červenci zavedla, v obavách z negativního dopadu na evropské výrobce oceli, prozatímní ochranná opatření (tzv. safeguards), která mají podobu kvóty na řadu definovaných ocelářských produktů. Opatření platí 200 dnů. V případě, že během jejich trvání překročí objem dovozu daného výrobku do EU předdefinovanou kvótu, uvalí Evropská komise na nadlimitní objem výrobků clo ve výši 25 %. Po dobu platnosti prozatímních opatření bude Komise zkoumat, zda situace vyžaduje dlouhodobější ochranu. Ocelářská unie, i evropské ocelářské sdružení Eurofer, jsou toho názoru, že kvóty nebudou mít negativní dopad na evropské zákazníky, protože kvóty jsou dostatečně velké a v Evropě je dostatek volné výrobní kapacity.
Podobný postup zvažuje i Kanada, která v srpnu spustila v této věci veřejnou konzultaci. Dle aktuálních informací by se případná celní opatření mohla týkat ocelových plátů, betonářské oceli, olejářských a těžebních nástrojů či drátu.
Kroky Trumpovy administrativy spustily dominový efekt. Zavedení ochranných opatření plánuje i Turecko. O zavedení ochranných cel uvažuje Rusko a Indie (ta ve světle prudkého nárůstu dovozu oceli z Jižní Korey). Čína v dubnu uvalila 15% odvetné clo na dovoz bezešvých trubek. Bohužel, z pohledu ocelářství již globální obchodní válka vypukla. [29]
Dočasné pozastavení všeobecných cel je mechanismem Evropské unie, který jejím dovozcům umožňuje snížit vstupní náklady při dovozu surovin a komponentů, které se v Evropské unii buď nevyskytuje vůbec nebo množství, které je v EU vyrobeno, nepostačuje k pokrytí poptávky. Evropská unie tak díky tarifním suspenzím umožňuje domácím výrobcům dovážet nedostatkové zboží, tedy zboží, které se u nás nevyrábí nebo je ho málo, bez cel. České firmy tak díky dočasnému pozastavení všeobecných cel dosahují úspory přes 1 miliardu Kč za rok. [2,3,54]
Většinou se jedná o administrativní rozhodnutí s politickým motivem, které zakazuje obchod s určitou zemí nebo komoditou. Konkrétně jde o zákaz dovozu nebo vývozu zboží nebo vybraných skupin zboží. Embargo má zpravidla politickou povahu a používá se jako forma hospodářského nátlaku na partnerskou zemi. [2,3,54]
Příklad
Tvrdý dopad embarga. Na moři se hromadí tankery s venezuelskou ropou, do USA nemohou.
Aktuálně.cz, 5. 2. 2019, autor Martin Novák
V Mexickém zálivu u břehů USA, ale také ve vodách Karibiku, stojí velké flotily tankerů. Lodě s celkovým nákladem sedmi milionů barelů venezuelské ropy nikam neplují. Nemají takový příkaz, protože není jasné, zda dostanou za dodávky zaplaceno. Spojené státy minulý týden uvalily na dovoz ropy z jihoamerické země embargo. Washington uznal za prezidenta vůdce opozice Juana Guaidóa, sankce směřují proti dosavadní hlavě státu Nicolási Madurovi. Nařízení podepsané prezidentem USA Donaldem Trumpem stanovuje, že americké přístavy mohou přijmout venezuelskou ropu, ale jen když platba půjde do fondu, kterým disponuje Guaidó a opozicí ovládaný parlament. Takový fond ale podle agentury Reuters ještě neexistuje. [30]
Subvence jsou finanční příspěvky, kterými stát (rozumějte vláda), kraj nebo obec podporuje nějakou oblast činnosti (například zemědělství, kulturu, sport), sociálně slabou vrstvu obyvatelstva, postiženou oblast, zanikající nebo naopak vznikající výrobní odvětví a snižuje tak náklady podporovaného subjektu. Jde o systematickou hmotnou podporu nebo jednorázovou výpomoc z veřejných zdrojů domácím soukromým podnikatelům, která může mít podobu zvýhodněného úvěru, přímé dotace, snížení daně, záruk za půjčku apod. Otázkou je, proč se veřejné prostředky přesouvají do některých soukromých rukou. Smyslem a cílem může být povzbuzení podnikání, které by se jinak nerozvíjelo, podpora veřejně prospěšné činnosti nebo nějakého hospodářského odvětví nebo vyrovnání rozdílů mezi různými odvětvími. Státní subvencování ale může mít za následek také negativní jevy. Jedním z nich je, že způsobuje tržní nerovnováhu. Například, když vláda podpoří producenty mléka, vlastně tím napomáhá k jeho nadvýrobě. Dalším nežádoucím důsledkem je například i to, že státní subvence jsou de facto peníze občanů získané z jejich daní. Ačkoliv v minulosti byly zejména vývozní subvence běžně využívaným nástrojem tržní regulace fungujícím na principu kompenzace rozdílu vyšších cen vnitřního trhu EU a nižších světových cen, v dnešní době je tento nástroj ve světě všeobecně vnímán jako zásah státu, který narušuje trh a ze strany WTO, ale i orgánů EU je vyvíjen tlak na jeho úplné odstranění nebo maximální redukci.
Změna postoje EU k vývozním subvencím je zřetelná i z míry poklesu jejich čerpání v České republice v období 2006–2014. Když Česká republika vstupovala do Evropské unie, bylo u více jak 250 zemědělských komodit možno čerpat vývozní subvence. Postupně byly možnosti čerpání značně omezeny. Díky reformě Společné zemědělské politiky v letech 2014 až 2020 je dnes vývozní subvencování možné jen v rámci tzv. záchranné sítě, což znamená, že subvence mohou být použity jen tehdy, pokud by došlo k výraznému narušení trhu a současně dopady tohoto narušení by dlouhodobě přetrvávaly nebo se situace ještě zhoršovala. Čeští vývozci zemědělských komodit tak již s touto podporou při vývozu nemohou počítat. [2,3,31,54]